Blog jihočeské historie

Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky a tak CARPE DIEM ( užívej dne )

Stopami literátů.

Voňavá třeboňská léta Jana Skácela.

Řekne-li se dnes Jan Skácel, tak si snad každý znalec krásné hudby spojí toto jméno básníka se skupinou Hradišťan a s jménem zpěváka a muzikanta Jiřího Pavlici. A jen asi málokdo ví, že část rodových kořenů tohoto významného moravského básníka leží v jižních Čechách, a to konkrétně ve Vodňanech. Jan Skácel v pozdějších letech velmi rád jezdil do Jindřichova Hradce a jeho okolí a několik posledních srpnových dní v letech 1985 a 1986 trávil v Třeboni. Obě tyto města zachytil také ve své literární tvorbě.
Ale nejprve zpět k básníkovým rodovým kořenům sahajícím prostřednictvím rodu Heritesů hluboko do minulosti. Z tohoto starého práchenského rodu totiž pocházela jeho babička Emanuela, která byla nejmladší dcerou vodňanského lékárníka a purkmistra Antonína Karla Heritese, žijícího ve Vodňanech od roku 1843. Původně rod Heritesů pocházel z Mirotic, ale v průběhu třicetileté válce se usadil v Horažďovicích odkud v první polovině 18.století jedna rodová větev přešla do Strakonic. Z té také pocházel Antonín Karel Herites.
Její syn František byl významným spisovatel přelomu 19. a 20.století a autorem mnoha povídek a románů z maloměstského prostředí. Do jeho vodňanské lékárny tehdy jezdila celá řada významných osobností českého literárního a uměleckého světa, jako např. Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Alois Jirásek, Antonín Chittusi, Adolf Heyduk, Mikoláš Aleš a mnoho další. V této době trvale žili ve Vodňanech i další literáti, a to místní notář a básník Otakar Mokrý a zejména Julius Zeyer, básník a spisovatel, původem pražský rodák prožil ve Vodňanech 12 let ( 1887 – 1899 ).
V polovině osmdesátých let 19.století přišel na odbornou praxi do vodňanské lékárny Simeon ( Šimon ) Skácel, za kterého se Emanuela Heritesová provdala. Šimon Skácel se ale dlouho lékárnické praxi nevěnoval a zakoupil si statek v nedalekých Nestánicích. Krátce po narození třetího syna Emila v roce 1890, budoucí otce básníka Jana, se Šimon Skácel i s rodinou odstěhoval na rodnou Hanou. S příbuznými ve Vodňanech a později v Praze rodina Skácelů většinou udržovala jen písemný styk. Básníkův prastrýc František Herites zemřel v Praze v roce 1929, jeho dcera Marie Kohnová žila v USA a tak jen dcera Božena udržovala z Vodňan se Skácelovými písemný a snad i osobní kontakt až do své smrti v roce 1963.
O mnoho let později básník Jan Skácel o svém původu lakonicky poznamenal : ,,Tatínek byl z Vodňan a maminka z Vysočiny, já ze Slovácka“. Zato Zdeněk Kožmín v úvodu životopisné knihy o Janu Skácelovi, pro níž čerpal podklady z rukopisných vzpomínek Janova otce – učitele Emila Skácela, prozradil zvědavým čtenářům toho trochu více z té rodové historie.
,,Jestliže mluví Emil Skácel o Nestánicích u Vodňan, nemůže sem nevstoupit také emblém umělectví: babička Jana Skácela Emenuela byla dcerou lékárníka Heritese ve Vodňanech a její bratr byl spisovatel František Herites. A nemohlo být pro Jana Skácela nedůležité ani to, že jeho dědeček, než založil ve Vodňanech rodinu, putoval jako magistr po lékárnách celé monarchie : Štýrský Hradec, Záhřeb, Lublaň, Maribor. Tento Šimon byl rodem Hanák a měl blízko také k sedlačině, takže nemožnost působit jaké lékárník ve Vodňanech ho příliš nevyvedla z míry : koupil selský statek v blízkých Nestánicích pod Lomcem, kde se mu jako třetí a poslední syn rodil Emil, otec Jana Skácela. Brzy se vrátil na Hanou, kde se zatím založením drogerie připravoval cestu k zařízení vysněné lékárny, ale namísto toho náhle onemocněl a Emil Skácel ztratil ještě jako dítě otce. Jeho matka, babička Jana Skácela, zemřela v době Mnichova v Brně.“

Emil Skácel se svojí budoucí manželkou Annou, dcerou Františka a Marie Raných z Prosatína u Tišnova, seznámil v Lanžhotě, kde působila jako učitelka. Oženil se s ní až skončení první světové války, ve které byl legionářem v Rusku. Svatba se uskutečnila v září roku 192O v jejím působišti ve Vnorovech, kde se také v roce 1922 narodil syn Jan a v roce 1924 syn Petr. Po několika letech rodina přesídlila do Poštorné u Břeclavi, kde Emil Skácel na zdejší měšťanské škole a na mlynářské škole v Břeclavi. Zde také v roce 1936 vydal pod pseudonymem E.Soryl básnickou sbírku ,,Byla vojna - bude ?“.
Po záboru pohraničí se i s rodinou odstěhoval do Brna. Manželka Anna zemřela v roce 1968 a Emil Skácel zemřel v Brně 7.11.1975. Syn Jan zemřel ve stejném dni o 14 let později...

Smrt bere smrt bere
a neubrání
zim našich dozrál zimohrad
a je tu zimobraní.

( Jan Skácel. Braní. In : Dávné proso ).

V roce 2001 vydalo pražské nakladatelství Lidové noviny , zásluhou editora Jiřího Opelíka, knihu vzájemné korespondence meze Janem Skácelem a Jiřím Friedem, spisovatelem, scenáristou a básníkem ( 1.3.1923 Prachatice - 13.9.1999 Prachatice ). Ten také byl, stejně jako Jan Skácel, od počátku posrpnové normalizace v komunistické nemilosti. Kniha zachycuje korespondenci od roku 1982 a přináší, mimo různá osobní sdělení obou literátů, i jejich velmi zasvěcený pohled na situaci v českém literárním světě a v celé společnosti v posledních letech před revolucí v roce 1989. Kniha je také originálním svědectvím o často velmi skrytém zákulisí našich moderních národních dějin z pohledu dvou významných kulturních a literárních veličin, jakými zajisté byli jak Jan Skácel, tak i Jiří Fried.
Jen díky této přetištěné korespondenci se dozvíme velmi zajímavé informace o letních pobytech Jana Skácela a jeho manželky Boženy, které trávili několik let v Třeboni a o básníkově vztahu k jihočeské krajině. V Třeboni si Jan Skácel pronajímal byt paní Luskové na adrese : Hlíník čp.831/II. Tento pobyt mu zprostředkovala překladatelka Milena Honzíková.

První dopis je datován 11.srpna 1984 a byl odeslán z Českých Budějovic.
,,Milý Jirka, dovolili jsme si s Boženkou dovolenou tady v jižních Čechách. Je to tu docela hezké. Rybníky si s mořem nezadají a házejí se v nich kapři velicí jako velryby. Včera večer jsem na ulici málem potkal Bílou paní rožmberskou.“

O čtyři dne později následoval již z Třeboně další dopis :
,,Milý Jirko, pozdravuje tě Bílá paní rožmberská, kterou jsme tady potkali včera večer, a my se k pozdravu připojujeme. Dovolili jsme si malou dovolenou tady v Třeboni. Už jsme jí dávno potřebovali.
Jsou tady rybníky veliká jako malá moře, hráze, blata a východní Němci. Chtěli jsme se podívat do Chlumu, ale v turistickém průvodci jsem se dočetl, že v blízkém Stříbrci se narodil Jan Pilař, a to mně vzalo docela chuť.
v Tom průvodci také stálo, že se v Chlumu scházel se svým přítelem a básnickým druhem Františkem Hrubínem, a byly v něm otištěny dvě básně těch dvou ,,inspirované jihočeskou karjinou“ jedna horší než druhá. U Pilaře mne to ani moc nezarmoutilo, a Hrubínovi dobře tak, měl si najít lepší kamarády.
A tak se raději vypravíme na Zlatou korunu, možná také do tvých rodných Prachatic. Byli jsme v Českých Budějovicích, kde jsme si dali v hotelu U Slunce vyhlášeného třeboňského kapra. Nestál za nic. Zkusíme to s ním ještě jednou tady v Třeboni v půvabném večeřadle U Bílého koníčka. Ale moc důvěry nemáme. Vše je klam. Jinak je tu hezky, plno půvabné staré architektury, všelijaké renesance a selské baroko, avšak z těch domů padá omítka jako na podzim listí ze starých platanů.“

K dalšímu letnímu pobytu v Třeboni se Jan Skácel s manželkou Boženou vydal koncem srpna roku 1985. Na pohlednici s fotografií Třeboně napsal verš, který později tento rozšířil a otiskl v roce 1988 ve sbírce Kdo pije potmě víno :

Nikde tak léto nevoní
jak koncem srpna v Třeboni.
Noc jako černá slípka kvoká
a kvete jako růže pana Voka.

Koncem srpna roku 1986 Jan Skácel Jiřímu Friedovi napsal: ,,Milý Jirko, venku je plačtivé počasí
počasí, a tak mám čas ti napsat. Líbí se nám tu, i když moc dlouhé výlety neděláme, nestačí mně na to dech. A tak spíš posedáváme na hrázích rybníků a úpěnlivě hledíme na vodu. To uklidňuje. Občas nás vyruší plácnutí, kapři vyskakují nad hladinu, místo aby byli rádi, že jsou pod vodou pěkně schovaní.
Včera jsme byli ve Stříbrci, to je dědina, ve které se narodil Pilař Jan. Hezká ves mezi rybníky, Jeník si nezaslouží takové rodiště a Stříbřec takového rodáka.“

Na následující pohlednici si Jan Skácel opět zaveršoval :
Kamaráde, to je zatra-
ceně blahodárná věc
v Třeboni si dáti kapra
a tři piva nakonec.

Stopami literátů.

Básníkův návrat.
( Ivan Sneedorfer : České Budějovice - Suché Vrbné )

Ve starých teniskách
jdu někam po louce.
Louka je zelená,
zlatá je cesta.
Paměť mne vede
jak slepce za ruku.
Už zase za humna
rodného města.

Básník Ivan Schneedorfer se narodil 19.3.1937 v Českých Budějovicích, v dnešním Suchém Vrbném. Po roce 1945 vystudoval v Praze stavební průmyslovku a po ukončení vojenské služby odešel pracovat jako stavební technik do severních Čech. V letech 1962 – 1968 se vrátil zpět do Prahy a v této době začal publikovat v tehdejším tisku, např. v severočeském Průboji, Mladé Frontě a ve sborníku začínajících autorů Divoké víno. Po srpnu roku 1968 odešel s manželkou do Kanady, kde žije až do dnešní doby na poloostrově Tsawwassen v Britské Kolumbii.

Letos už dvacáté
léto je summertime.
A přesto mám tušení,
že v čele průvodu
nastane bušení,
bušení srdce
až vlajku ponesu
k výročí invaze.

V exilu Ivan Schneedorfer publikoval v časopisech Proměny ( New York ) a Obrys ( Mnichov ). Vydal pět básnických sbírek : Básně z poloostrova ( Mnichov 1987 ), Verše léta a zimy ( Paříž, 1989 ), Minipříběhy ( Paříž 1990 ), Pozůstalá vzducholoď ( Paříž 1991 ) a Návrat ( Paříž 1991 ). V devadesátých letech vydal v autorském samizdatu dalších deset svých básnických knih, např. Zelená lhostejnost ( 1992 ), Evropský trojúhelník ( 1995 ), Liduprázdné moře ( 1998 ), Mistři letních nocí ( 1999 ), Tlumené výkřiky ( 2000 ) a další.
Po roce 1989 začal opět publikovat v různých literárních tiskovinách, např. v Literárních novinách, v revui Humus a v brněnském Hostu.
Některé jeho básně byly přeloženy do francouzštiny a publikovány v několika antologiích ( např. Česká moderní poesie, Paříž 1990, překlad Petr Král ). Ivan Schneedorfer také vydal čtyři samizdatové svazky svých básní v angličtině a v prosinci roku 2001 mu nakladatelství Shoreline v Montrealu vydalo knihu anglických veršů s názvem The Silence after Music.
V roce 2002 vydalo pražské nakladatelství Torst výbor z básníkových sbírek pod názvem Básně. Z této knihy jsou také zde uveřejněné ukázky.

Vymýšlím si rád
melodie příběhů,
odkud pluje loď
a kam odjíždí kočár.
Ty melodie létají
jak nad přístavem ptáci...
Pak prohlížím sešity
na piáně pod lampou
a naslouchám řevu
leteckých motorů.
Kde vzít a nekrást,
klasikové, bratři mrtví ?

Na podzim roku 1990 se básník Ivan Schneedorfer po dlouhých letech vrátil zpět do města svého zrodu. Své pocity z této návštěvy zachytil v několika básní, ve kterých se také vracel zpět do doby svého dětství. Vracel se jistě rád, i když si povzdechl :

Dnes už mne neznají
v mém rodném městě
Tak jaký návrat ?

Návrat z výšky ? Jako havran
mávat křídly kolem věže
nebo z tiché vzducholodi
před západem slunce křičet
jak v Zemanově pohádce...

V básni Intermezzo ( ze které je úryvek ) popisuje cestu z nádraží do Suchého Vrbného, kde však v jeho rodném domě bydlí již jiní majitelé...

Druhého října
přicházím k nádraží
rodného města.
Jdu podél budovy
pískově žluté
k nádražní lávce...
Jdu hlavní třídou
jsem v Pětidomí
poznávám mnohé...
Z náměstí vzhůru
a už jsem na prahu
ulice naší...
Ještě pár kroků
a po pravé straně
můj rodný domek...
Jdu dále k domku
za bílou záclonou
zahlédnu pohyb
Na dvoře stojím
dveře se otevřou
paní se objeví
Řeknu kdo jsem
a paní Králová
pozve mne na kávu
Místnosti poznávám
nábytek nikoli
a sebe také ne
V kulatém zrcadle
je cizí tvář
a až ani slovo...

Tolik verše básníka. Ale realita je dosti jiná. Ostatně posuďte sami.
Sedmnáct let od básníkovi návštěvy jsem se o srpnové neděli vydal s jeho knihou v ruce do ulic Suchého Vrbného ( či-li Sucháče ) s jediným cílem – nalézt básníkův rodný dům, případně jeho příbuzné, nebo přátele. Šel jsem Dobrovodskou ulicí směrem ke zdejšímu náměstí a za rohem prodejny jsem v prvních domech po pravé straně začal hledat vizitku s příjmením Král. Prošel jsem ulici až skoro k jejímu závěru a nic. A jako naschvál nikde ani živáčka. Ospalé letní nedělní odpoledne. U skoro posledních domů v ulici jsem se rozhodl zazvonit na první zvonek a hned sděluji svůj dotaz : hledám paní Královou, která zde bydlela v roce 1990 a je to rodný dům básníka Schneedorfera ? Hned zde, a následně i v dalších domech, žádnou paní Královou neznali a o básníkovi nikdy neslyšeli. Jen jedna paní si vzpomněla, že s nějakou Schneedorferovou chodila kdysi do školy. Jednu rodinu Králů jsem našel v ulici nad hlavní třídou. Ale ani zde ani náznak stopy po básníkovi. Asi po čtyřech hodinách jsem prošel křížem krážem celou vrbenskou čtvrť za náměstím. Unaven a žízniv jsem pátrání vzdal. Ráno moudřejší večera.
Hned druhého dne jsem vyrazil do Okresního archivu a po několika málo minutách jsem byl chytřejší. Zkrátka v archivních dokumentech bylo všechno náležité a potřebné.
V kartotéce policejních přihlášek jsem našel přihlašovací kartu s údaji básníkova otce. Jmenoval se Ing. Lev Schneeedorfer a narodil se 14.3.1904 v Hofburgu v Rakousku. Nehledejte město – je to opravdu ten známý císařský Hofburg ve Vídni. Jeho rodiče totiž sloužili u knížete Schwarcenberka a byli zrovna s vrchností ve Vídni. Jinak otec právě narozeného Lva byl příslušný do Černovic u Tábora. V přihlášce je uveden datum 21.12.1942, pražská adresa ( Dittrichova 22 ) a adresa místa nového pobytu v Českých Budějovicích : Gmundská 753 – byt Jana Macha. Za pomoci archiváře Daniela Kováře se dozvídám, že uvedená ulice Gmundská se dnes jmenuje Aloise Kříže a tehdejší číslo popisné 753 má dnes pořadové číslo 24. V kartě je také uvedena manželka Lva Schneedorfera – Milada, roz. Machová a nar. 12.12.1914. Tedy přistěhoval se k tchánovi. V kolonce rodinný příslušníci je zapsáno jméno jejich syna Ivana. O něm se zase více dovídám z třídního výkazu 1.a Národní školy v Suchém Vrbném. Do té přešel z Prahy až 14.6.1944. Další školní výkazy z následujících tříd se v archivu bohužel nezachovaly. Tedy ani nevíme jak dlouho Ivan Schneedorfer do zdejší školy chodil.
Hlavně že se našla adresa básníkova rodného domu.

Velmi
prostý
domeček
má dvě okna
jako oči
dveře ústa
otevřená
dva tři schůdky
po kterých ten
chlapec běhá
sem a tam
a ven a dovnitř
dovnitř ven
aby jednou
někde v dálce
proměnil se
také v starce

Asi za půl hodiny po odchodu z archivu před tímto domem stojím. Má opravdu pořadové číslo 24 ( popisné číslo chybí ), žlutá fasáda ještě voní novotou ale na zvonku jiné příjmení než ty, které hledám. Královi tady opravdu bydleli – potvrzuje starší paní z domu od naproti. Ale básník Ivan Schneedorfer jí je zcela neznámý. Vracím se tedy zpět k domu čp.24 a pokouším se dozvonit. Nikdo se ale neozývá. Naštěstí přichází k sousednímu domu šedovlasý pán a zvědavě se ptá koho hledám. Na moji otázku pokyvuje hlavou a podává mi náležité vysvětlení. Ano paní Králová zde opravdu bydlela, již ta ale nežije a v domě jsou dnes zcela cizí majitelé. A na návštěvu básníka si i po sedmnácti letech stále dobře pamatuje. Byl zde tenkrát se svojí ženou, svým bratrem a s jeho ženou. Po chvíli pochopím, že je to ten soused, o kterém píše básník ve své básni Intermezzo :,, ...pan soused vychází před vrátka zahrádky je jistě zvědavý – rychle mu vysvětlím kdo jsem proč přicházím a už mne vede...“
Po krátkém rozhovoru si s panem Vrbou domlouvám schůzku na podvečer, kdy budeme mít více času na rozhovor. Otázek mám víc než dost.
Scházíme se opět podle domluvy a příjemně si více než hodinu povídáme na venkovní lavičce, i když zamračená obloha věští pořádnou sprchu. Pan Vrba ve svém domku žil od dětství a dobře znal básníkovi prarodiče a jeho matku, stejně tak i tehdy malého Ivana. A znova mi podrobně popisuje setkání s básníkem. Snad se s ním dokonce setkal dvakrát a převzal od něj pro Králů knihu veršů, kterou jim Ivan Schneedorfer věnoval. Se zájmu naslouchá mému čtení veršů a pomáhá mi rozluštit další básníkovi hádanky, jako např. verše z jiné básně : ,,Ulice, která vede až na konec města, ulice, kterou utíkají básníci do polí, je ošklivá i hezká... Žije tu kůň pana Šimka a rozváží mléko. Parkuje tu pragovka, ta nákladní, Fáberova ; pan Fábera má povoznictví a krásnou dceru Milenu...“
Pan Vrba zavzpomíná : ano, ty lidé zde v této ulici opravdu bydleli, pan Šimek měl před válkou německé příjmení...Vzpomíná a vrací se i on rád do dob dávno minulých...,,Dědeček tohoto básníka měl malou čistírnu oděvu a za domem na zahradě měl dílnu. Dokonce vlastnil na dnešní Rudolfovské třídě provozovnu. Mezi ní a svým domem přejížděl na kole, na kterém také vozil velkou bednu s prádlem. Mimo okruh mých otázek mi také pan Vrba zajímavě vypráví o vzniku této čtvrti, v době založení převážně osídlení železničáři, a s humorem zavzpomíná na změny názvu ulice, kde po celý život bydlí a kdy její pravá část patřila do Českých Budějovic a levá do Suchého Vrbného, jeho a i básníkův rodný dům stojí pravé straně...
Rád bych dál poseděl, ale dnes spěchám rychle všechno zapsat do počítače. Snad zase někdy příště nashledanou, pane Vrba, a moc Vám děkuji.
Tak tedy končí hledání jednoho domu, ve kterém jen možná zcela náhodou spatřil světlo světa básník, kterého si naše město jistě právem zapíše do seznamu svých významných rodáků. I když sám Ivan Schneedorfer nebyl v roce 1990 z Českých Budějovic příliš nadšen ( tedy mimo návratu do domu svého zrodu a dětství ). Ostatně to právě nejlépe vyjádřil v další své básni :
U nádraží vystoupíme
z Vrbenského autobusu
Vydáme se k náměstí
a půjdeme pěší zónou
Od snědého podvodníka
koupíme si kávu
Světle hnědá zrnka
vůně nevalné
( Ale je to soukromník
a musíme ho podpořit )
Na náměstí v podloubí
navštívíme hospodu
Dočkáme se úsměvu
nikoli však polévky
( Už je pozdě prosím vás...)

Pane Ivane Schneedorfere, snad to bude příště mnohem lepší. A nashledanou v tom našem ,,Sucháči“. Třeba na zahradě pana Vrby. A dodatečně i když opožděně: všechno nejlepší k Vašemu životnímu jubileu přeje a pozdrav z rodného ,,Sucháče“ do vzdálené Kanady zasílá Jiří Louženský ( a jistě všichni Budějičáci ).
( Otištěno : Forum, 2007, říjen )
09.06.2008 00:00:00 | 2 komentářů | stálý odkaz


Stopami literátů.

Jihočeské léto Franze Kafky.

Po první světové válce bylo městečko Planá nad Lužnicí významným letoviskem, kam k delším pobytům jezdila celá řada významných kulturních a veřejných osobností, mimo jiné i tehdejší president republiky.
V června roku 1922 přijela k několikaměsíčnímu letnímu pobytu paní Otillie Davidová se s malou dcerou Věrou a služebnou. Záhy po příjezdu pozvala k pobytu i svého bratra, tehdy již známého spisovatele, Franze Kafku. Ten pozvání velice rád přijal a ve dnech 23.6. – 18.9.1922 trávil léto v Plané nad Lužnicí na letním bytě v Příčné ulici, v domě čp.145 manželů Hniličkových. Dům dodnes stojí a je často fotografován sem zavítavšími Kafkology.

Pražští hosté obývaly první poschodí domu ( či spíše podkroví ), velkou místnost postoupila Ottla bratrovi a sama s dítětem, služkou, a o víkendech i s manželem, se uchýlila do malé podkrovní skosené místností a kuchyňkou.
Franz Kavka hledal v Plané klidné prostředí se soustředím na literární tvorbu. Rovněž zde hledal místo, kde by si léčil i své silné psychické deprese, které jej pronásledovaly již několik let a vyvrcholily na počátku roku 1922. Proto Franz Kafka odjel již počátkem ledna z Prahy do Šindlerova mlýna a podle literárních historiků zde započal se psaním svého významného, leč nedokončeného, románu Zámek. Hned po příjezdu do Planá v psaní Zámku pokračoval.
Na psaní i na prožití krásných letních dnů měl Franz Kafka dostatek času. Opustil totiž své zaměstnání a dne 1.července byl dokonce ze zdravotních důvodů pensionován.

Průběh Kafkova pobytu můžeme celkem podrobně sledovat podle textu dopisů, pravidelně zasílanými přátelům a rodinným příslušníkům. V dopisech Kafka popisoval nejenom svoji literární tvorbu ale určitou část textu věnoval i psychickým problémům, které jej ani v těchto letních idylických dnech neopustily. Velkým problémem byl pro Franze Kafku nejenom hluk z blízkého i vzdálenějšího okolí domu, ale vůbec i samotná představa, že kolem něho žijí i jiní lidé. Na druhé straně pro svoji duševní i fyzickou pohodu potřeboval jen jediného člověka, a tím byla jeho sestra Otillie, po domácky zvaná Ottla. Ta se maximálně snažila svému nemocnému bratrovi pomoci a ulehčovala mu život, jak jen mohla. Franz Kafka si této pomoci velice cenil a děkoval za ní i v dopisech přátelům. Stejně tak se jim pochlubil, jak bojuje proti hluku ušními ucpávkami značky Ohropax.

25.6.( neděle ) : Robertu Klopstockovi v Praze :
Milý Roberte, cesta se dík Vaší pomoci vydařila, jen mi slečna v kupé neodpustila rozčarování nad tím, že jste nejel i Vy, jak se to zprvu jevilo. Tady jsem byl přijat velmi dobře, Ottla, která Vás srdečně pozdravuje,se o mne stará neméně než o Věru, a to je opravdu hodně , jenže i v Plané jsou živí lidé a zvířata, a tak je i tady hluk, který burcuje ze spánku a pustoší hlavu, jinak je tu ale mimořádně krásně, s ledem a řekou a zahradami. I s Ohropaxem, jehož vlastnictví přinejmenším trochu utěšuje a který sice dnes ráno, ač v uchu, nepotlačil úplně nedělní vytrubování na lesní roh, jemuž se oddával jeden selský synek, přiměl ho však, aby konečně ustal. Proč jen každá radost jednoho ruší radost druhého. Také mé vysedávání za stolem vyhnalo Ottlu s děckem a děvčetem z jejich dosavadního velkého teplého pokoje se 2 okny do malého studeného pokojíku, zatímco já tu ve velkém pokoji trůním a trpím štěstím mnohočetné rodiny, která s nevinným rámusem takřka pod mým oknem obrací seno.
Jak žijete Vy ? Vás K.

26.6. ( pondělí ) : Maxu Brodovi

Milý Maxi, bydlím dobře, ovšem Ottla se kvůli mně neuvěřitelně uskromňuje a obětuje své pohodlí, ale i bez těch obětí by to tu bylo dobré ,,nakolik to zatím posoudím“ ( protože není dovoleno ,,slibovat si“ příliš ), víc klidu než dosud kdekoli na prázdninách ,,nakolik atd.“

Za svého pobytu v Plané si psal Franz Kafka i svůj deník, do něhož si poznamenal i průběh této vycházky

27.6.: Záchvaty. Včera večer na procházce se psem. Tvrz Sedlec. Třešňová alej na konci lesa, která vytváří téměř intimitu pokoje. Návrat muže a ženy z pole. Dívka ve vratech stáje polorozpadlého dvora, jako by zápasila se svými těžkými prsy, nevinně – pozorný pohled zvířete. Muž s brýlemi, jenž táhne káru s těžkým nákladem krmení, postarší, trochu pokřivený, přesto kvůli vypětí velmi napřímený, vysoké holínky, žena s kosou, vedle a za ním. ( Deníky, s.278 )

29.6. ( čtvrtek ) : Maxi Brodovi

Bylo by tu hezky, kdyby byl klid, pár hodin sice je, ale zdaleka ne dost. Žádná chaloupka na komponování. Avšak Ottla o všechno zázračně pečuje ( posílá Ti pozdrav ).
Dnes například neblahý den, celý den tu drvoštěp štípe hospodyni dřevo. Co on naprosto nepochopitelně vydrží rukama a mozkem, nevydržím já ušima, ani s Ohropaxem ne ( není tak úplně špatný; když ho strčíš do ucha, slyšíš toho sice zrovna tolik jako předtím, ale časem přece jen docílíš lehkého ohlušení v hlavě a chabého pocitu ochrany, inu, není to mnoho ). I rámus od dětí a podobně. Také jsem musel na několik dní změnit pokoj, ten pokoj, který jsem měl až dosud, byl velmi krásný, velký, světlý, se dvěma okny, s dalekým výhleden a svým dokonale chudým, leč nehotelovým zařízením měl cosi, čemu se říká ,,svatá prostoto“.
V takový hlučný den, a nastane mi jich teď několik, několik určitě a mnoho pravděpodobně, si připadám jako vykázaný ze světa, na krok jako jindy, nýbrž na sto tisíc kroků.
Údajně tu bydlí paní Preissová. Měl bych velkou chuť s ní jednou promluvit, stejně velká je ovšem obava a tíseň z takového podniku. Třeba je velmi hrdá, třeba si nad každým vyrušením zoufá jako já. Ne nechci s ní mluvit.“

5.7.( středa ) Maxi Brodovi

A tady je sice u Ottly krásně, zvlášť nyní, kdy mám opět svůj starý pokoj, avšak zrovna konce měsíce a na příští měsíc přijedou hosté ze švagrovy rodiny, místa zase trochu ubude, bylo by velmi dobré, kdybych odjel, a klidně se zas mohl vrátit, protože Ottla tu zůstane až do konce září.“

Sestra Ottla se ale rozhodla koncem srpna k předčasnému návratu do Prahy a Franz Kafka zůstal v Plané sám. To opět vyvolalo u něj deprese. Přestal pracovat na románu Zámek a s s velkými depresemi se vrátil 18. září zpět do Prahy.
Za několik dní po návratu napsal své přítelkyni Mileně Jesenské :
,,O Plané by se dalo vyprávět ledacos, ale teď už je to pryč. Ottla byla ke mně milá, ačkoli přece má kromě mne ještě jedno dítě. S mými plícemi to ušlo, aspoň venku,zde, kde jsem už 14 dní, jsem nebyl u lékaře. nemůže to být příliš zlé, když jsem např. venku – svatá ješitnosti ! – hodinu a víc mohl sekat dříví, aniž jsem se unavil a přece jsem byl chvílemi při tom šťastný- To druhé spánek a k němu náležející bdění, bylo horší, někdy.“

A jak se dál vyvíjel osud románu Zámek ? Ještě v době plánského pobytu Franz Kafka předal nedokončený rukopis k posouzení svému příteli Maxi Brodovi, kterému se koncem srpna také v dopise svěřil, že ve psaní románu nemůže pokračovat pro silné deprese. Po návratu do Prahy dal Kafka kopii rukopisu románu Mileně Jesenské. Několikrát ale požadoval, aby byla celý rukopis zničen a nebyl nikdy vydán tiskem. Nedokončený román Zámek, stejně tak jako další dva romány, byl čtenářům poskytnut až po autorově smrti. Ta Franze Kafku dostihla
3.června 1924 při jeho léčebném pobytu v rakouském Kierlingu.

Letní pobyt Franze Kafky v Plané nad Lužnicí snad nebyl jedinou návštěvou jižních Čech. Podle dohadu Ladislava Stehlíka, v jeho Zemi zamyšlené, byl Franz jako šestileté dítě na pohřbu svého dědečka Jakoba Kafky, tehdy chudého židovského řezníka v obci Osek nedaleko Strakonic. Snad právě odtud si v paměti uchoval pohled na zámek v Oseku, podle něhož po létech napsal svůj slavný román.
,,Šestiletý Franz Kafka byl prý v zimě s otcem na dědečkově pohřbu v této krajině. Zasněžená odlehlost zdejší vsi v tehdejších dobách byla médiem vzpomínky přetavena v dějiště svého slavného románu, které podle svědectví Maxe Broda patří Siřemi v severozápadních Čechách, kde nemocný spisovatel hledal v sestřině hospodářství uzdravení z plicní choroby. Historik umění, zabývající se také Kafkou, dr.Hugo Rokyta, klade děj Zámku k samotné blízkosti Strakonic do zámečku Střely...“

Rod Franze Kafky původně pocházel z Písku, kde se dají jeho stopy sledovat až do 17.století. V Oseku se roku 1852 narodil Franzův otec Herrmann, pozdější významný a úspěšný pražský obchodník, vlastníci mimo jiné i dům čp.I/27 na rohu dnešních ulic Maislova a Kaprova, kde se dne 3.7.1883 narodil i jeho syn Franz. Matka Julie, byla rozená Löwy v Poděbradech, ale rodově pocházela z Humpolce, kde její rodina vlastnila rozsáhlý majetek.
Rodiče Franze Kafky zemřeli ještě před druhou světovou válkou, ve které však byla vyvražděna většina členů rodiny, jejich příbuzných a přátel. Milovaná Franzova sestra Ottla zahynula v osvětimské plynové komoře v roce 1943, kde zemřely i její dvě sestry a další příslušníci jejich rodin... Jizkor Elohim...Vzpomeň.Bože...

Pozn.: případným zájemcům O Kafku doporučuji tuto literaturu :
Franz Kafka : Dopisy Ottle a rodině. Praha, Aurora, 1996, 165 s.
Franz Kafka : Dopisy rodičům z let 1922 – 1924. Praha, Odeon, 1990, 159 s.
Franz Kafka : Dopisy přátelům a jiná korespondence. Praha, Nakladatelství Franze Kafky,
2007, 1166 s.
Franz Kafka : Deníky 1913 - 1923. Praha, Nakladatelství Franze Kafky, 1998, 325 s.
Čermák Josef : Pobyt Franze Kafky v Plané nad Lužnicí. In : Světová Literatura, 1989, č.1.,
s.219 – 237.
Northey Anthony : Mišpoche Franze Kafky.Praha, Primus, 1998, 128 s.
Murray Nicholas : Kafka. Brno, Jota, 2006, 386 s.


















09.06.2008 00:00:00 | 0 komentářů | stálý odkaz


Stopami literátů.

Kouzlo dopisů Voskovce a Wericha.
( Ladislav Matějka : České Budějovice - Suché Vrbné )

Na jaře roku 2007 vydalo nakladatelství Akropolis pod patronací Nadace Jana a Medy Mládkových první díl korespondence mezi Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Tento doslova literární poklad k vydání připravil prof. Ladislav Matějka, k jehož osobě se ještě vrátím v závěru tohoto příspěvku.
První díl vzájemné korespondence zachycuje dopisy od konce září roku 1945 , tedy od doby, kdy se Jan Werich vrátil z poválečného exilu v USA zpět do Československa. Jiří Voskovec jej následoval přesně rok později, ale po komunistickém puči odešel zpět do emigrace. Po následujících dlouhých osm let je v jejich písemním kontaktu mezera,a to zcela z bezpečnostních důvodů. Po roce 1956 byl kontakt opět navázán a trval až do smrti Jana Wericha v roce 1981. První vydané korespondence zahrnuje období z let 1945 – 1962. Podle slibu vydavatele budou následující léta pokračovat v dalších dílech.

Vzájemná korespondence byla vydána na základě uchovaných dopisů v Gotliebově archivu ( Howard Gotlieb Archival Research Ceter, Boston University ), kde je uložena Voskovcova literární pozůstalost. Zde se nalézají originální dopisy Jana Wericha a některé kopie dopisů Jiřího Voskovce, protože ten si dělal opisy své odeslané korespondence. Jinak také jeho dopisy uchovává pražský Památník národního písemnictví, na kterých jsou také ručně psané marginálie, které však na kopií chybí. Podle slov editora je vzájemná korespondence Voskovce a Wericha jediným pokračováním jejich předválečné literární spolupráce. V jejich dopisech se odrážejí nejen soukromé radosti a starosti, nýbrž jsou v nich rovněž zachyceny jejich úvahy o životě a smrti, jejich filozofie, jejich názory na svět a veřejné dění, a v neposlední řadě i jejich politické úsudky, ať už psány ezopsky, aby unikly cenzuře, nebo otevřeně při Werichových cestách na západ. ( Tolik z úvodu vydání ).

Bylo velice těžké vybrat nějakou vhodnou ukázku z těchto dopisů, při jejichž čtení se jistě čtenář nejenom pobaví ale často má důvod k zamyšlení nad nelehkým osudem obou protagonistů a nad tíživou atmosférou doby, ve které žili. Každého čtenáře hned na začátku čtení textů dopisů zaujmou vzájemná oslovení a titulování.Běžná oslovení křestním jménem s přídavkem, např. Jeníku, drahý Jeníku, milý Jiříku často střídají oslovení velice humorná a originální.
Tak např. Voskovec tituluje Werichova : Paličatý Karabane a přítelíčku. Vážený pane Vystydl. Drahá Kunhuto. Drahý Fiflukes. Milý Bořivoji. Drahý Hidalgo. Suchý čerte. Drahý dezorganizovaný. Milý podivíne. Milý koni. Zvíře. Příšerný kedlubne. Drahý probošte. Drahý vykuku. Můj barokní příteli. Milý šiško. Milý kozle. Drahý Lešetínský kováři. Milý Dienzenhofeře. Drahý pekelníku nebo před-pekelníku. Milovaný tlučhubo. Milý pytlíku. Drahá obludko.Drahý Koperníku.
Ani Jan Werich nezůstává Jiřímu Voskovcovi nic dlužen a oslovuje jej např.: Vážený zaoceánský umělče. Milý puškvorče. Milý člověče. Nesmrtelný losose. Skřítku bez lahve. Obejdo. Drahý otrlý individualisto. Znamenitý jedinče. Mysliteli. Drahý brundibáre. Můj ty pokrokáři. Můj milej človíčku za mořem.

Jen na ukázku např. část z dopisu Jana Wericha Jiřímu Voskovcovi, s datem 25.III.1960 :

,,Mysliteli, píšeš, že ta zasraná ,,Balada“ se zase hraje atd. Když autor přísahá na všechno, co napsal, je vůl. Když autor sere na to, co napsal, je také vůl. Dalo by se tedy říci, že autor sera nesera, přísahaje nepřísahaje, je vůl. Dalo. Ale nebyla by to pravda. Pravda je někde mezi tím a proto často přicházívá, že autor buď sere nebo přísahá na vše, co napsal a přece není vůl !
Jak je to možné, mistře ? Jednoduše. Jest zavalen prostředím. Autoři bývají duše citlivé, tudíž i vnímavé. Nasavše do sebe opar okolí, neb jinak ani nemohou si počítati, podlehnou běhu dění a myšlení v dobré vůli. Ne však na dlouho.
I stane se jim podobně, co stalo se i mně, když jsem ohrnul svůj dolní ret nad dílem naším minulým a zahlédl se jinam. Pak jsem se ohledl a poněkud užasl, když jsem se přesvědčil, že dílo naše minulé jest daleko živější než já, pokud hledím jinam ne zcela objektivně.“

Na závěr tohoto dopisu připsal Jan Werich anekdotu ( s nádechem výsměchu reálnému socialismu ) : ,,Jeden malý pionýrek si dopisuje s malým černochem v Africe. Tak zvaná družba. Píše malý černoušek : Drahý příteli, celý den jím banány a chodím nahý. Odpovídá malý pionýr : Drahý příteli, nic si z toho nedělej. Kdybych já jedl celý den banány, celá naše rodina by chodila nahá.“

Na závěr několik informací o autorovi přepisů těchto dopisů a vysvětlivek k nim. Prof. Ladislav Matějka se narodil 30.5.1919 v Českých Budějovicích – Suchém Vrbném. Působil jako redaktor Lidových novin až do roku 1948. V roce 1946 vydal knihu politických reportáží S mírem po Evropě ( Praha, nakl. Borový ). V roce 1948 získal doktorát na Karlově universitě a ve stejném roce emigroval. O rok později se stal lektorem českého jazyka na universitě v Lundu, v jižním Švédsku. V roce 1954 odešel do Spojených států, kde obdržel místo výzkumného asistenta na Harvardské universitě u profesora Romana Jakobsona. Na stejné universitě také získal druhý doktorát. Od roku 1956 až do roku 1989 byl profesorem ve slovanské katedře michaganské university v Ann Arboru. V roce 1962 zde založil edici ,,Michigan Slavic Studies“, v níž vyšlo zhruba osmdesát knih; mimo jiné anglické sborníky české poesie a prózy, anglické překlady Komenského ,,Labyrintu“, ,,Mastičkáře“ ( spolu se srovnávací studií ), ,,Dějiny české literatury“ od prof.Arne Nováka, bibliografická studie husitského hnutí, studie o českém baroku, sborník k padesátinám Pražského lingvistického kroužku, atd.
V letech 1982 až 1993 redigoval ročenku středoevropské kultury ,,Cross Currents“, v jejímž poradním sboru byli mimo jiné i Milan Kundera, Josef Škvořecký a Czeslaw Milosz.
V současné době připravuje k vydání několikadílnou korespondenci mezi Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. První díl vyšel na jaře 2007 a již v listopadu téhož roku bude vydán díl druhý.

A co úplně na závěr ? Snad jedno moudro pana Voskovce : ,,Oproti srandě pak je humor projevem intelektu, tedy racionální i irracionální ( tudíž imagitivní ) kukátko, průhledítko, brýle, zorný úhel. Lze po něm sáhnout kdykoliv, i tehdy kdy smích je nemožný; ba lze po něm sáhnout i v pláči i utrpení. Proto je tak strašně aktivní a živelně zdravý; proto ( ve vší skromnosti ) naše humorné stanovisko a sloh pomáhalo i lidem v koncentráku, kdy jim jistě do srandy nebylo.
Závěrem tudíž : Sranda přestává, a to bohužel často, humor nikdy. Ztratíme-li smysl pro humor, což se nám bohužel taky stává často, mají z nás srandu ti, co si humor zachovali.“

( Otištěno Forum č.1/2008 )
08.06.2008 00:00:00 | 0 komentářů | stálý odkaz


Stopami literátů.

Návraty do rodné krajiny.
( Václav Müller – Velký Bor )

Když jaro pošle vůni
do kraje na zvědy
a nocím novoluní
a lískám jehnědy,
ty jaro neseš ke mně
na rtech a dlaních svých,
ty plodná jako země
a sladká jako hřích... ( Václav Müller – Jaro.)

Při nedávné návštěvně Prahy jsem v Nerudově ulici viděl ležet před vchodem antikvariátu nevzhlednou krabici plnou starších knih s cenou přímo lákavou - jen za pouhých dvacet korun. To už mi stačilo třeba jen k zvědavému prohledání obsahu krabice. Vedle několika titulů českých historických románů jsem skoro až ke konci prohlídky objevil knihu s nic blíže říkajícím názvem Soukromá hájemství. Ani jméno autora – Václav Müller – mi z počátku nic neříkalo. Moudřejší jsem byl až po přečtení údajů na zadní straně knihy a po letmém zalistování v knize, ve které autor barvitým a čtivým prozaickým stylem zachytil vzpomínky na dětství prožité v pošumavské krajině a dobu svého věznění za druhé světové války.

,,Laskavý čtenáři, při četbě těchto mých důvěrných vyznání poznáš, že mají všechny znaky podobných konfesí : Opracoval je synovský cit, který odpouští, láska, která vykupuje, lítost, která osvobozuje, smutek, který balzamuje, soucit, který sbližuje, výčitka, která očišťuje, útěcha, která rozněžňuje, fantazie, která dokresluje a modeluje, pokora, která zušlechťuje, ticho, které medituje, lučavka, která vyluhuje,
a také ždibíček rozumu, který usměrňuje a hodnotí, a ještě menší ždibíček radosti, která nepřestajně rezonuje,
ale mé vzpomínky také hnětlo a dobývalo a interpelovalo všech pět mých fyziologických smyslů...“

Následně jsem v patřičné literatuře získal blíže osvětlující údaje o autorovi. Václav Müller se narodil 6.9.1910 v obci Velký Bor, okr. Prachatice. Ve vzpomínkové knize si dal jméno Havera a rovněž přejmenoval několik okolních vesnic, včetně té své rodné - Nový Důl. Jen na připomenutí – obec Velký Bor se nalézá v krásné lesnaté krajině při cestě z Netolic do Strunkovic nad Blanicí. Nedaleko Velkého Boru je zajímavé a dnes polozapomenuté poutní místo s kapličkou sv.Trojice a s nezbytným pramenem ,,zázračné“ vody.
V první části knihy se autor vrátil do doby svého dětství a dospívání, kdy vzpomíná na své rodiče, včetně odchodu otce na první světové války a neslavného návratu z ní. Otec pracoval jako lesní dělník a rodině žila v těžkých sociálních podmínkách. Vedle vzpomínek na svojí rodinu zachytil autor knihy i životní osudy některých svých příbuzných a přátel, včetně tzv. figurek z prostředí vesnických ,,chudých duchem“ a žebráků.
Po studiu na prachatickém gymnáziu a studoval Václav Müller na přelomu dvacátých a třicátých let na Filozofické fakultě obor čeština a francouzština. Po ukončení studia vyučoval na středních školách v Roudnici nad Labem a v Telči. Zde byl také v roce 1941 zatčen a rok internován ve věznici v Jihlavě. Dobu svého věznění zachytil ve druhé části knihy Soukromá hájemství, a to včetně pracovního nasazení ke konci války v letech 1944 – 1945 a tragických válečních událostí v rodné krajině. Po roce 1945 působil jako pedagog na různých školách v Příbrami, kde také 4.8.1984 zemřel.

,,K soustavnější literární práci jsem se dostal až po svém návratu z gestapáckého vězení v r.1942. Po otřesných zážitcích se mi literární tvorba stala životní potřebou, jejím prostřednictvím jsem se chtěl zachraňovat v pocitech dočasného trvání dějství osobních i národních, hledal jsem zdroj síly a našel jsem jej v tématice, kterou mi nabídl jihočeský venkov. Překvapovalo mne, že v těžkém životě lidí, plném konfliktů mezi dobrem a zlem, žnula jako jiskra v popelu naděje na naplnění snu o spravedlivějším uspořádání světa...“

Václav Müller začal publikovat již v době studia, kdy otiskoval verše v různých studentských časopisech a regionálních tiskovinách ( např. Zájmy Českomoravské vysočiny ). S psaním prózy začal až v průběhu druhé světové války. V próze Svlačec kolem stébla ( 1943 ), Brázda přes kamení ( 1944 ), Smutná ves (1944) a Řešeto času (1946 ) čerpal inspiraci a náměty v rodném selském prostředí. Stejnou tématiku použil i v pozdějším díle – Soukromá hájemství (1969) a Šílení střelci (1973 ). Formu rodinné kroniky má i poslední Müllerova kniha Hledači jistot (1976 ), zachycující širší pohled na proměny česko-německého Pošumaví v první polovině minulého století.
Václav Müller i autorem několika her a próz pro děti, např. pohádky Kapičky Silačky (1946), jazykových příruček a odborných publikací z oblasti metodiky vyučování českého jazyka a literatury.
( Pramen : Autorova předmluva a doslav ke knize Soukromá hájemství. Praha, Mladá fronta, 1969. Lexikon české literatury. 3/I. Praha, Academia,2000, s.373-374 ).

Historky z ražické bašty.

Přiznám se, že můj prvotním záměrem bylo napsat nějakou zajímavost na téma ražické dětství Jaroslava Haška. Po léta jsem totiž měl povědomost o tom, že Jaroslav Hašek v dětství pobýval u svého dědečka Antonína Jareše, jinak baštýře na baště u Ražického rybníka. K této domněnce mně jednak vedlo přečtení jeho Historek z Ražické bašty a jednak kapitola o Haškovi v knize V jejich stopách od rozhlasového redaktora Lubomíra Soukupa. Kniha byla vydaná již v roce 1977 a pan redaktor Soukup byl pevně přesvědčen o tom, že Jaroslav Hašek jako dítě skutečně do Ražic jezdil.
,,Krajinu svého děda i báby Jarešových Jaroslav Hašek znal. A asi dobře. Jezdíval sem jako chlapec na nejkrásnější dětské prázdniny a jako ,,toulavé house“ a neposeda celý kraj pochodil...“
Romanticky krásné a snivé. Pravda asi však bude zcela jiná. A jak již to v životě bývá – i bolestná. Jaroslav Hašek jako malý chlapec nikdy v Ražicích a ani na ražické baště nikdy nebyl...
Pojďme nyní nejprve po proudu času...

Rodiče Jaroslav Haška byli rodáci z jižních Čech. Otec Josef pocházel ze starobylého selského rodu z Mydlovar u Zlivy (n.17.10.1843). Matka Kateřina se narodila 3.11.1849 v Krči u Protivína, jako dcera schwarcenberského baštýře Antonína Jareše a jeho ženy Marie, rozené Kohoutové. Její rodný dům (čp.32) byl vlastně rybářskou baštou pod rybníkem Schwarzeberg. Pro nedostatek pramenů nevíme, zda v této době také její rodiče zde i trvale bydleli, nebo zda matka jen porodila dceru u svých rodičů.
Nic bližšího nevíme ani o jejím dětství. V roce 1866, kdy jí tedy asi bylo 17 let, se seznámila s budoucím manželem. V tomto roce Josef Hašek studoval v Písku a bydlel v domě Jarešových, tedy v době, kdy již byl baštýř Antonín Jareš na pensi. Svatba Josefa a Kateřiny se ale konala až o 13 let později, a to dne 9.9.1879 v Protivíně. Zde tehdy Jarešovi bydleli v domě čp.158 v dnešní Smetanově ulici. Tento dům byl v pozdější literatuře omylem uváděn i jako rodný dům Kateřiny. Po svatbě novomanželé již bydleli v Praze, kde se jim po smrti prvorozeného syna Josefa narodil dne 30.dubna 1883 syn Jaroslav. Někdy v době jeho raného dětství protivínský dědeček Jareš ovdověl a odstěhoval se ke své pražské dceři Kateřině. Podle blíže nepodložené zprávy zde také za tři roky zemřel. Možná, že to byl on, kdo jako první malému Jaroslavovi vypravoval o jihočeské krajině a o životě na odlehlé rybářské baště, ať již to bylo v Ražicích nebo v Protivíně.
Jen malá odbočka z tohoto příběhu. Ještě jednou si Jaroslav Hašek vzpomene na svého dědečka, a to v prvním díle Osudů dobrého vojáka Švejka. Jistě tu pasáž dobře znáte. Švejk je vojenským sluhou u nadporučíku Lukáše a za pomocí kumpána chce ukrást pro Lukáše psa, kterého na břehu Vltavy venčí služka. Ta na Švejkovu otázku odkud je odpoví ,,já jsem z Vodňan“ a Švejk jí zalže, a tvrdí, že je z Protivína synem starého Jareše, který ještě ve věku 68 let stále rozváží pivo. Možná, že opravdu Haškův dědeček Antonín Jareš si jako penzista přivydělával rozvozem piva z místního pivovaru... A pražskému vnukovi o tom vyprávěl....
V roce 1896 Josef Hašek, jinak profesor matematiky a fyziky na soukromé střední škole, zemřel na následky zánětu ledvin. Pozůstalá vdova i se dvěma syny se tak ocitla v těžké životní situaci. Přesto se o prázdninách (snad to bylo v tomto roce) vydala i s dětmi na několika denní cestu do svého rodného kraje. Podle článku významného haškologa Dr.Radka Pytlíka pobývali v její rodné vsi Krči u Protivína, odtud jeli do Vodňan a do Skočic, tam dobrodružně přespali na slámě. Dále jejich cesta vedle do kraje manželova a otcově dětství, a to do Zlivi a Mydlovar, kde žili jejich příbuzní.
Nevím, zda ještě někdy potom podnikla podobnou cestu na jih Čech. Nebo snad tak učinil syn Jaroslav, hledající stopy po životě svého dědečka Antonína Jareše ?
Až po několika letech, a to už jako známý spisovatel, napsal Historky z ražické bašty, které poprvé vyšly v roce 1908 v časopise Veselá Praha. Tedy po dvanácti letech od své prokazatelně první návštěvě rodného kraje své matky. Snad tehdy s ní opravdu byl v Ražicích a opravdu stál v místech, kde stávala dědečkova bašta.. Inu posuďte již sami...

,,Baštýř Jareš byl mým dědečkem. Už dávno jeho kosti i baštýřky Jarešové práchnivý. Jednou jel jsem navštívit staré jeho působiště, ražickou baštu.
Ražická bašta ležela v malebném údolí, kterým protéká říčka Blanice, tekoucí od Vodňan a Protivína. Kolem táhnou se v polokruhu písecké lesy a stará bašta kolem obklopena jest v půlhodinové vzdálenosti vesnicemi Putimí, Heřmaní a Ražicemi.
Dva rybníky byly kolem, ražický a prkovský. Z druhé strany bašty táhla se role a za nimi bílá silnice kolem černého lesa Háje.
Jeden z těch mnohých malebných koutků jižních Čech.A dnes na místo bývalé bašty, kde bývalo tolik veselo, stojí ,,hájnice“. stavení se rozpadává, oknem zalepeným mastným papírem dívá se hajný na hráz, která jeví povážlivé trhliny, a za hrází vidí rybník, jehož horní část proměněna jest v pole, kde čeledín, kráčející za pluhem, vyorává místy kořeny vodních trav, které kdysi šuměly nad hladinou a v
kterých divoké kachny kdy se ukrývaly...
Díval jsem se z hráze na stavení bývalé bašty a tu vzpomněl jsem si na nebožtíka děda, jak mně vykládal o večerech, kdy uvnitř sedávali a vypravovali si, o pytlácké historii, o správci Behaltovi, o řediteli panství, o dutém dubu na hrázi, o čeledínovi a o konci bašty...“

Tolik úvodní Haškova slova k rozsáhlé povídce. Co je z toho opravdu pravda a co fikce, nebo Haškova fantazie ? Nevím, a neumím to v tuto dobu ani posoudit. Dám ale prostor literárnímu historikovi Ondřejovi Kolářovi z Písku, který zcela nekompromisně prosazuje názor, že Haškův dědeček nikdy nebyl baštýřem na ražické baště a toto místo ani Jaroslav Hašek nikdy nenavštívil.
,, Na úvod prosté konstatování: Jaroslav Hašek neznal jižní Čechy ani z doby své základní vojenské služby, neboť tu nikdy neabsolvoval, ani ze svých cest, a také nikdy nepobýval v Ražicích, kde se odehrávají jeho Historky z ražické bašty.
Tato skutečnost je znalcům Haškova života a díla pochopitelně dávno známa; stačí jmenovat haškovské práce Radko Pytlíka nebo doslov Zdeny Ančíka k souboru Satiry a humoresky (Praha 1955). Zde však chci poukázat na tuhý život mylného tvrzení, že Jaroslav Hašek trávíval prázdniny u svého dědečka z matčiny strany na ražické baště. O míře Haškových znalostí jižních Čech snad soudného čtenáře Švejka přesvědčí sám geograficky zmatený průběh českobudějovické anabáze, při jejímž líčení neměl Hašek zřejmě k ruce ani mapu...
V jižních Čechách Jaroslav Hašek až na krátký pobyt v českobudějovických kasárnách po dodatečném odvodu v lednu 1915 nikdy nebyl.
Reálie z jižního Písecka (Protivín, Krč, Putim, Ražice) znal sice Hašek od svého dědečka z matčiny strany, bývalého schwarzenberského baštýře, ale ten se již v době Haškova dětství přistěhoval na penzi do Prahy, kde po třech letech zemřel; Hašek vzhledem ke svému věku ještě nemohl jeho vyprávění plně vnímat a dozvídal se je až později z druhé ruky, z podání své matky. Neexistuje jediný doklad toho, že by tento Haškův děd Antonín Jareš někdy působil na ražické baště, a Jaroslav Hašek jeho vzpomínky z Krče u Protivína teprve ve svých povídkách dodatečně lokalizoval do Ražic.
Pokud jihočeské reálie působí v Haškových dílech autentickým dojmem, pak je to jen potvrzení faktu, že Jaroslav Hašek byl geniální spisovatel.“

Tolik Ondřej Kolář. Má stoprocentní pravdu ? Asi ne. Jaroslav Hašek v jižních Čechách byl v době prázdnin, kdy mu bylo cca 13-14 let. O dvanáct let později napsal Historky z ražické bašty. Určitý základ k těmto příběhům mu mohla poskytnout jeho matka, ostatní může být jen spisovatelova fabulace. Ale asi i v tomto případě bude platit lidové rčení ,,na každém šprochu, je pravdy trochu“.
A co tedy na závěr ? Snad jen stoprocentní souhlas s tvrzením Ondřeje Koláře, že Jaroslav Hašek byl
geniální spisovatel. A to v nejenom v případě Osudech dobrého vojáka Josefa Švejka, ale i Historek z ražické bašty. Plně je doporučuji k vaší pozornosti.



07.06.2008 00:00:00 | 1 komentářů | stálý odkaz


© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se