Blog jihočeské historie

Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky a tak CARPE DIEM ( užívej dne )

Exulanti z jižních Čech 1620 - 1799.

I. Osudy některých jihočeských exulantů v období třicetileté války.

Od počátku vypuknutí dlouholetého válečného konfliktu, později nazývaného třicetiletá válka, prožívali obyvatelé českého království značné ekonomické, sociální a společenské změny. Ty po roce 1621 vyvrcholily násilnou rekatolizací, která se stala hlavní příčinou k největší masové emigraci v historii českého národa, snad jen později překonanou v době komunistického totalitního režimu po tzv. ,,vítězném únoru“ v roce 1948.
O příčinách, aspektech a vývoji české pobělohorské emigrace byla napsána v minulosti celá řada studií a odborných publikací a této problematice se i v současné době aktivně věnuje několik historiků. 1)
Cílem tohoto článku je nejenom přiblížit osudy některých jihočeských exulantů, kterých ale ve skutečnosti bylo daleko více a stopy jejich dalšího osudu jsou snad uloženy v saských a dalších zahraničních archivech. Zároveň je záměrem podnítit zájem o tuto dosud málo probádanou kapitolu z regionální historie jihočeského regionu.

Odchody exulantů za hranice vlasti začaly bezprostředně na konci stavovského povstání po bělohorské porážce. Nejprve to byli jednotlivci z okruhu dvora krále Fridricha Falckého a část jemu věrné šlechty, která se obávala o svůj život. Krátce na to byl vyvinut nátlak na nekatolické duchovenstvo, aby buď konvertovalo nebo odešlo do exilu. Na základě veřejného protireformačního patentu královského místodržitele knížete Karla z Lichtenštejna ze dne 13.12.1621, museli duchovní české konfese ( evangelické ) odejít z Prahy, a to do tří dnů od dne vyhlášení a následně do osmi dnů z královských měst v Čechách a i ze zemí přivtělených. Ihned po vyhlášení patentu opustilo jen z Prahy na čtyřicet duchovních, mezi nimi byl např.vodňanský rodák Tobiáš Adalbert.
Další velká skupina nekatolických duchovních odešla do exilu v letech 1622 – 1623. Jejich počet je odhadován na několik set osob. Mezi nimi byli i duchovní jihočeského původu, např. M.Martin Mylius ( rodák z Vodňan ) a Josef Albín, písecký rodák a pastor v Unhošti u Kladna. 2)
V březnu roku 1622 museli nekatoličtí universitní mistři opustit všechny koleje Karolina a následně většina z nich odešla do exilu. Jen malá část, jako např. Mistr Jan Kampánus Vodňanský, konvertovala v marné snaze zachránit universitu před ovládnutím jezuitských řádem.3)
Po duchovních a universitních mistrech následoval tlak na měšťany královských měst. Dne 12.dubna 1624 vydal místodržící kníže Karel z Lichtenštejna nařízení, podle něhož nesměli být přijímáni do měšťanského stavu, a ani za obyvatele měst, lidé nekatolického náboženství. Stejně tak jim měl být upírán přístup k řemeslům a živnostem. 4)
Roku 1626 byl vydán zákaz oddávání nekatolíků a v následujícím roce se další restrikční nařízení týkaly i šlechty. Členům stavu panského a rytířského bylo přikázáno buď do šesti neděl přestoupit ke katolictví nebo se vystěhovat ze země. Neuposlechnutí nařízení mělo být posuzováno jako velezrada s trestem ztráty cti, majetku i života. V následujícím roce, 10.května, již následovalo ustanovení a vyhlášení ,,Obnovení zřízení zemského“ jímž bylo katolictví vyhlášeno za jediné přípustné státní náboženství. Ve stejném znění byl dne 31.7.1627 vydán mandát císaře Ferdinanda II. nekatolickým stavům v Čechách, jenž jim nařizoval do šesti měsíců buď přestoupit ke katolické víře, nebo odejít do konce května následujícího roku ze země. Na Moravě byl vydán obdobný mandát 9.března 1928. 5)
Na základě znění ,,Obnovení zřízení zemského“ museli všichni nekatolíci městského a šlechtického původu ihned přestoupit ke katolictví nebo odejít ze země. Proto také v roce 1627, a i ve třech následujících letech, dosáhlo vystěhovalectví masového měřítka. Podle odhadu historika Františka Kavky odešlo do exilu ze řad svobodného obyvatelstva asi 36 tisíc rodin, to je zhruba 200 tisíc osob ( tedy jedna pětina tehdejší populace ). Počet poddaných obyvatel uprchlých z náboženských nebo i sociálních důvodů nelze vůbec odhadnout.
Pro jakoukoliv dokumentaci jejich osudů v exilu však neexistují buď žádné písemné podklady, nebo se v minimální míře a značně sporadicky objevuje o nich zpráva v písemných pramenech. 6)
Největší část podchycených měšťanských a šlechtických exulantů pocházela z Prahy, středních, východních a severozápadních Čech. Jejich osudy se snažila podchytit převážná část dosavadních studií a literatury. Další část literatury se zaměřila na problematiku pobělohorské emigrace jako celku v kontextu národních i evropských dějin. 7)
Hlavní směr exulantů směřoval do příhraničních oblastí luteránského Saska a Horní a Dolní Lužice ( Žitava, Pirna, Freiberg, Altenberg, Míšeň, Drážďany, Zwickau). Zejména v saských podkrušnohorských městech zůstala největší část českých exulantů, kteří zde s nadějí čekali na změnu pobělohorských poměrů v rodné vlasti. Ta nastala jen krátce, a to za doby saské okupace v letech 1631 – 32. Tehdy se někteří exulanti vrátili do Čech, ale po krátké době byli nuceni stáhnout se zpět spolu s ustupujícím saským vojskem.
Ještě před koncem třicetileté války část pobělohorských exulantů v místě svého přechodného pobytu zemřela nebo odtud odešla po roce 1648 do jiných část Evropy. Část exulantů se na území Saska a obou Lužic usadila natrvalo a postupně splynula s původním obyvatelstvem. Jejich pestrým životním osudům se od 19.století aktivně věnovala řada historiků, čerpající mnohé objevné poznatky v tamních archivech, a to zejména v církevních matrikách. 8)
Mimo oblast Saska a Lužice odešla část exulantů, zvláště v pozdější době po uzavření vestfálského míru v roce 1648, např. do oblasti Vratislavi, Velkopolska ( Lešno ), Braniborska, Horní Falce, severního Německa ( Brémy ), Hesenska, Pobaltí, Nizozemí, Anglie, Švýcarska, severních Uher, Sedmihradska atd. 9)

Životní osudy exulantů z jihočeského regionu dodnes zůstávají na okraji zájmu historiků a snad i proto se o nich zprávy objevují jen zcela sporadicky. Snad k tomu také přispívá často uváděný názor, že pobělohorská emigrace z této oblasti neprobíhala v tak masovém měřítku jako v severních a východních regionech českého království, a to hlavně z důvodu značné geografické vzdálenosti jižních Čech se hlavními příhraničními oblastmi, do kterých exulanti v převážné většině směřovali. Stejně tak je presentován názor, že poměrně značná část příslušníků všech společenských vrstev obyvatel jihočeského regionu se rychle a celkem bez větších problémů smířila s novými poměry a přijala katolické náboženství. Osobně si ale myslím, že skutečné a hlavně nezávislé zhodnocení rekatolizace jihočeského regionu, a spolu s tím úzce související emigrace, historiky teprve čeká. 10)
Jihočeské exulanty, kteří odcházeli za hranice převážně z náboženských důvodů, můžeme na základě získaných poznatků rozdělit do tří základních skupin : šlechta, měšťané a osobnosti s vyšším, převážně universitním vzděláním, ti většinou pocházeli z řad měšťanské společnosti.
Dosavadní tištěné prameny většinou útržkovitě zachycují osudy jen poměrně malé části exulantů. Jako základ pro sestavení seznamu některých šlechtických a části měšťanských exulantů byl vybrán nejdostupnější pramen historické práce prof.Tomáše V.Bílka na téma rekatolizace a konfiskací majetku potrestaných odpůrců katolické strany. 11)
Bílkovo údaje byly doplněny, případně konfrontovány s údaji historiků zpracovávající monografie jihočeských měst, např. Sedláček ( Písek ), Dobiáš ( Pelhřimov ), Mostecký ( Vodňany ), Teplý ( J.Hradec ), atd. Proto také převážná většina podchycených měšťanů v seznamu pochází z těchto měst, i když podle záznamů v literatuře část exulantů pocházela i z dalších poddanských měst, např. z Českého Krumlova, kde již v roce 1621 odešlo z náboženských důvodů několik měšťanů. 12)
Další a velmi významná část uvedených jihočeských exulantů měla universitní vzdělání a převážná většina z nich v době odchodu do exilu trvale žila mimo rodný jihočeský region. Zde naopak působila část tehdejší vzdělanců, kteří sice rodem pocházeli z jiného regionu, ale zde byli po určitou dobu většinou ve službách jihočeské šlechty nebo měst. Někteří z nich se zde natrvalo usadili, nebo je k tomuto regionu vázaly těsné příbuzenské vztahy, vzniklé např. na základě manželství. O jejich životních osudech a díle např. podrobně informuje základní dílo o českém humanistickém básnictví. 13 )

Pro lepší orientaci můžeme jihočeské exulanty rozdělit do třech základních skupin. Do první skupiny patří exulanti, o kterých víme v jakém městě, případně v jakém regionu, se usadili po odchodu do exilu, případně se o jejich pobytu můžeme dozvědět i další podrobné informace. Do druhé početnější skupiny, patří exulanti, o kterých se zachovala jen stručná zpráva o odchodu do exilu a jejich další osudy však zůstávají neznámé. Nejmenší skupinu tvoří exulanti, kteří se po určité době a z různých důvodů rozhodli pro návrat z exilu a konvertovali ke katolickému náboženství.

Většina podchycených jihočeských exulantů, stejně jako z jiných regionů, se usadila na území saského kurfiřta Jana Jiřího. Jedním z jejich center se stalo příhraniční město Pirna ( Perno ). Zde se také zachovalo o osudech exulantů velké množství písemných zpráv, buď v církevních matrikách a nebo v bohatém městském archivu. V Pirně exulanti vyčkávali vývoj dalších událostí v českém království a doufali v rychlou změnu situace. Jistá naděje jim svitla až v roce 1631, kdy saská vojska obsadila část Čech a mnozí exulanti se tak mohli nakrátko vrátit do rodné země. Bohužel, tento stav netrval dlouho a exulanti byli nuceni vrátit se zpět. Část se jich usadila opět v Pirně, ale jiní odešli i do jiných saských a lužických měst, případně i do jiných zemí.
V Sasku , a v případě v obou Lužicích, v převážné většině zůstávali exulanti luterského vyznání, kteří však byli značně nesnášenlivý ke kalvinistům a příslušníkům Jednoty bratrské. Proto příslušníci těchto církví odcházeli ze Saska do jiných zemí, např. čeští bratři do Velkopolska, Uher atd.
Z jihočeské šlechty je doložen v Pirně pobyt Bohuslava staršího Rutha z Dirného jemuž byl zkonfiskován statek Červená Lhota.Roku 1628 žil v Pirně se třemi dětmi. Zde zemřel 14.ledna 1630 ve věku 81 let. Syn Zdeslav zemřel po r.1648 v Drážďanech. 14)
Dalším šlechtickým exulantem v Pirně byl Jan Radkovec z Mirovic s manželkou Annou, vdovou po Španovském a rozenou Doupovcovou z Doupova. Měli dceru Alžbětu Barboru, která zemřela v Pirně 23.8.1632.
Jan Radkovec asi roku 1615 dostal od matky Salomeny část drahonického panství, a to ves Skočice s tvrzí a vesnice Krašlovice, Vitice a Lidmovice. Vznikl tak samostatný statek, který byl ale již v roce 1618 zabaven císařskými a do vlastnictví Radkovců se již nikdy nevrátil.
Podle dobového zápisu odešel Jan Radkovec v roce 1628 do exilu již těžce nemocný a v Pirně zemřel v listopadu 1628. Pozůstalá vdova Anna dostala roku 1638 pas do Prahy, aby si zde mohla vyřídit majetkové záležitosti. Žila ještě roku 1643.
Možná, že v Janově rodině žila také jeho sestra, neznámého jména, která se v Pirně roku 1628 provdala za Kunatu Oldřicha Myšku ze Žlunic. Snad také v Pirně nějaký čas žila Janova matka Salomena z Žákavy, která se po smrti svého manžela vrátila zpět do Čech. 15)
Početnější byla skupina jihočeských měšťanů a vzdělanců původem z královských i poddanských měst. Byl to např. Jan Burda, před odchodem do exilu duchovní z Pelhřimova, zemřel v Pirně 6.2.1638. 16)
Ze skupiny píseckých exulantů je v Pirně písemně doložen jen pobyt Michala Kelbla, kterému se zde roku 1630 narodil syn Pavel. 17)
V Pirně také žil v letech 1630 – 1637 Jindřich Gallus z Ratštejna, zapsaný jako měšťan Starého Města pražského, snad příbuzný Adama Galluse z Ratštejna, exulanta z Písku v roce 1626. Jindřich Gallus žil roku 1641 v Žitavě. 17a)
Snad z tohoto rodu také pocházel Jan Gallus z Rajštejna, zapsaný místem původu z Prahy, žil roku 1636 s rodinou v Pirně, roku 1652 s manželkou a matkou v Drážďanech. Roku 1652 požádal Jan Gallus o vydání pasu, aby mohl v Písku prodat dům. 17b)
Z bývalých táborských měšťanů se Pirně usadil Samuel Černý s manželkou a dítětem. Černý je také v tamních zápisech uveden jako Samuel Schwarz. Roku 1632 se mu zde narodila dcera, naopak dvě děti zde zemřely v letech 1632 a 1637. 18)
Místo k nedobrovolnému exilu našel v Pirně také Daniel Huber ( psán také jako Daniel Hubectus ) , bývalý farář z Tábora. Dne 23.12.1636 se narodila dcera Eva, za kmotru byla přizvána Anna, manželka Samuela Schwarze z Tábora. 19)
Dalším táborským měšťanem žijícím v Pirně byl Hans Kaschovec. 20 )
Poměrně početné zastoupení v řadách jihočeských exulantů v Pirně měly Vodňany. Usadila se zde větší část rodiny Hippiusů - Koníčků, která po několik generací patřila mezi vzdělanou měšťanskou elitu. V Pirně je doložen pobyt tří bratří Hippiusů – Jana, Lukáše a Adama ml., jejich sestry Kateřiny, provdané za M. Jana Galerina Příbramského a dalšího švagra, slovutného M. Samuela Martiniuse z Dražova, jehož první manželka Rozina roz. Hippiusová zemřela na počátku exilu ve Wittenbergu. Do saského exilu pravděpodobně odešli i jejich rodiče, bývalý vodňanský kantor a dlouholetý radní Adam Hippius st. a jeho manželka Anna, roz. Phagelová. Ve Vodňanech zůstal jen syn Daniel, pozdější městský písař a dlouholetý purkmistr ( v roce 1653 byl již mrtev ). Rodina Hippiusů byla v příbuzenském vztahu s M. Janem Kampánem Vodňanským. 21)
Jan Hippius ( Johannes Hyppius ), původně bakalář, mistr, správce školy v Domažlicích, vychovatel syna Jindřicha Matesa z Thurnu, v letech 1610 – 1612 obecní starší ve Vodňanech. V roce 1612 působil jako notář v Praze a pět let měl funkci kvestora Karlovy university. Zřejmě krátce po bělohorské bitvě odešel ze země a usadil se v Pirně. 22)
Jeho bratr Lukáš Hippius působil před ochodem z Čech jako učitel salvátorského gymnasia v Praze. V Pirně byl vychovatelem a zde zemřel 17.10.1638. 23 )
Bouřlivější život zřejmě měl Adam ml. Hippius ( Koníček), před stavovským povstáním bakalář v Pelhřimově, Písku a Domažlicích, kde se v roce 1619 oženil s vdovou Zuzanou Millerovou. Podle V.Mosteckého byl Adam Koníček také majitelem domu ve Vodňanech ( čp.133 ), bojoval ve službách císaře, ale po míru se Sasy odešel do Drážďan a Perna, odtud se několikrát vrátil do města a rozprodal své pozemky sousedům. V roce 1631 byla jeho manželka Zuzana, žijící v Domažlicích, uváděna jako vdova. 24)
Bakalář a humanistický básník M.Jan Galerin Příbramský, působil krátce na škole Vodňanech, kde se oženil s Kateřinou, dcerou Adama Hippia st. a od svého švagra Jana koupil dům čp.15 na náměstí. Po odchodu do exilu v Pirně dům propadl konfiskaci. Roku 1664 se pozůstalá vdova Kateřina snažila získat dům zpět ale byla odmítnuta. 25)
Slavnějším švagrem bratří Hippiusů byl M.Samuel Martinius z Dražova. Tento rodák z Hořovic, v roce 1614 působil krátce jako školní správce ve Vodňanech, poté přijal kněžské svěcení a stal se kaplanem u sv.Mikuláše na Malé Straně v Praze. V následujícím roce se stal duchovním správcem v Litni u Berouna a oženil se s Rosinou, dcerou Adama Hippia st. z Vodňan. V roce 1617 byl ustanoven za faráře u sv.Haštala na Starém Městě pražském. V prosinci roku 1621 byl vypovězen z Prahy a odešel do Saska. Za jeho pobytu ve Wittenberku mu zde v roce 1623 zemřela manželka Rosina. Několik let potom pobýval v Holandsku a v Anglii, kde v roce 1626 obdržel šlechtický titul z Dražova. Poměrně rozsáhlá a významná byla jeho náboženská a básnická humanistická tvorba. Roku 1631 se krátce vrátil do Prahy. Zemřel v Pirně 7.2.1639. Jeho potomci žili v Sasku ( a v dalších německých zemích ) ještě v 19.století. 26)
Mimo příslušníky rodiny Hippiusů a jejich blízké příbuzné žili v Pirně i jiné osobnosti pocházející rodem z Vodňan. Jedním z nich byl i Tobiáš Adalbertus, bakalář a později správce školy sv. Martina v Praze. Od roku 1617 byl duchovním správcem u sv. Klimenta na Novém Městě pražském. Patřil mezi přátelé M.Jana Kampana Vodňanského. Roku 1622 odešel do Saska, kde se zdržoval převážně v Drážďanech a Bad Schandou. Roku 1631 se na krátkou dobu vrátil se saským vojskem do Prahy. Zemřel 16.10.1639 v Pirně. Adalbertus byl autorem menších latinských prací, překládal z němčiny do češtiny, věnoval se i historii, např. napsal pokračování k Hájkově kronice mezi léty 1527 – 1616, kde také podrobně popsal obléhání Vodňan pasovským vojskem v roce 1611. Tato jeho významná práce zůstala bohužel v rukopise a je uložena v zámecké knihovně na Křivoklátě. V roce 1631 byl vytištěn jeho český spis Zrcadlo křesťanského života. 27)
Lukáš Cibulovský ( Cybulovský, Zibulovský ), rovněž rodák z Vodňan, se stal v roce 1616 bakalářem a působil na školách v Českém Brodě a v Praze ( svatopetrská ). Věnoval se i hudbě, byl např. autorem několika graduálů. S manželkou Annou z Veleslavína odešel do emigrace a usadil v Pirně. 28)
V Pirně je také doložen pobyt Doroty Habervešlové, dcery jednoho z nejbohatších vodňanských předbělohorských měšťanů Matěje Skály ze Zhoře. Po jeho smrti se roku 1623 rozděloval mezi dědice rozsáhlý majetek a dcera Dorota získala v dědickém podílu velký mlýn zvaný Řepišovský s olejnou a pilou, pozemky s rybníky, to vše v hodnotě přes pět tisíc kop míš. Roku 1637 tento dědický podíl velmi výhodně koupil od zástavního pána Vodňan dona Baltazara Marradase jeho vodňanský správce Servacius Hurdome z Fossen.
Manžel Doroty ( někdy také uváděné jako Magdalena ), Ondřej Habervešl z Habernfeldu, byl slavným lékařem a působil při dvoru krále Fridricha Falckého. Zemřel po roce 1645 zřejmě v holandském Haagu. Byl rovněž literárně činným, mimo jiné napsal knihu Historie o válce české. Stejnému tématu se rovněž věnoval i vzdálený bratranec jeho manželky – slavný český historik, kronikář a také exulant, Pavel Skála ze Zhoře. 29)
Pirna také poskytla útočiště i Janu Cheďbovskému z Felzova. Tento humanistický básník krátký čas působil v roce 1615 jako bakalář ve Vodňanech a v roce 1617 převzal po M.Janu Hippiusovi úřad kvestora akademie a konzistoře podobojí. Po roce 1620 byl městským písařem v Poděbradech, roku 1623 odešel do exilu, v roce 1628 je uváděn jeho pobyt v Pirně, zřejmě odtud odešel do Žitavy ( 1636 ) a ještě v roce 1657 žil v hornolužickém městě Löbau. 30)
Do exilu v Pirně také odešli pozůstalí po jednom z českých direktorů za měšťanských stav, a to po Nathanelovi Vodňanském u Uračova, jehož otec Daniel Makovec byl vodňanským rodákem. Ten kolem roku 1560 odešel do Domažlic a zde se psal jako Vodňanský. V roce 1563 se také v Domažlicích narodil syn Nathanael, pozdější registrátor při zemské komoře, humanistický spisovatel ( autor mj. jiné spisu Theatrum Mundi Minoris – Široký plac neb zrcadlo světa ) a jeden ze 27 popravených českých pánů a měšťanů na Staroměstském náměstí 21.června 1621. V Pirně je v různých matričních záznamech a dalších úředních listinách uvedena pozůstalá vdova Dorota Vodňanská z Uračova ( v roce 1628 žila v Pirně a zemřela v roce 1632 v Drážďanech ), syn Jindřich s rodinou a svobodná dcera Lidmila. V Pirně také žil Jan Vodňanský z Uračova ( v roce 1632 uváděný v Drážďanech ), snad další syn, stejně tak jako Daniel Vodňanský. 31)
I z jiných jihočeských měst žili v Pirně další exulanti. Z Černovic u Tábora pocházel Jan Sekvenc Černovický ( s přídomkem z Libé Hory ), narozený roku 1569, bakalář, humanistický básník, měšťan Starého Města pražského, zemřel 23.9.1633 ( nebo 2.9. ) v Pirně. 32)
Blíže neznámý osud měl Vavřinec Kremützer, původem z Milevska, ten byl 5.3.1633 zapsán jako kmotr v matrice v Pirně. 33)
Po roce 1637 zemřel v Pirně Herman ( Hermannus ) Zachariáš, původem z Netolic, kněz podobojí a humanistický básník. 34)
V Pirně našla také útočiště Kateřina Kochanová z Prachové i s pěti dětmi pozůstalými po pražském měšťanovi Valentinovi Kochanovi, jedním z popravených 21.6.1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Valentin Kochan byl strakonickým rodákem a písařem Nového Města pražského. Do Pirny odešel také Valentinův příbuzný ( synovec ? ), a také původem ze Strakonic, Jan Kochan ( Cochanius, Kochanius ) z Prachové, bakalář a humanistický básník. Roku 1631 žil v Pirně se ženou, čtyřmi dětmi a matkou. Zde se mu narodilo ještě páté dítě, zemřelo 6.2.1636. Jan Kochan zemřel roku 1674 v saském příhraničním městě Bad Schandau. Jeho syn Jan dostal jako exulant r.1656 pas do Strakonic a Berouna, aby zde mohl vyřídit různé rodinné majetkové záležitosti. 35)
Ze Strakonic také pocházel Václav Nissel ( Nisselius ), bývalý farář u sv.Vojtěcha v Praze. Od roku 1624 žil v Pirně s manželkou Justinou, dne 1.3.1627 jim zde zemřela dcera. 36)
Do exilu z náboženských důvodů také odešel Florián Vermilius, narozený roku 1595 ve Strakonicích, syn bakaláře a později zdejšího městského písaře Ondřeje Vermiliuse ( Červivce ) a Kateřiny, dcery vodňanského primátora Bartoloměje Vrbenského. Florián roku 1627 emigroval do Saska, zemřel 26.8.1632 na mor v Pirně. V roce 1627 odešel do emigrace také jeho bratr Vilém, původně vychovatel ve šlechtické rodině Trmalů z Toužic. V Pirně žil v roce 1631. 37)

Dalším důležitým centrem českých exulantů se stalo město Zittau ( Žitava ), ležící v Horní Lužici v těsné blízkosti českých hranic. Někteří exulanti sem přicházeli ještě v průběhu dvacátých let 17.století. Největší příliv exulantů Žitava zažívala po roce 1632, tedy po zmaření naděje na změnu poměrů v Čechách, kdy se zpět do Saska vrátila podstatná část exulantů po nezdařeném pokusu znova se usadit v rodné vlasti. V Žitavě tak našla druhý domov, i místo posledního odpočinku, velká část jihočeských exulantů. 37a)
Jedním z nich byl i ViktorinVrbenský ( Verbenius ), narozený roku 1580 v Týně nad Vltavou. Byl bakalářem, mistrem školy u sv.Štěpána na Novém Městě pražském, po kněžském svěcení působil např. v Písku ( 1609 – 1612 ). V říjnu roku 1619 se stal církevním správcem u sv.Mikuláše na Starém Městě pražském. Z tohoto úřadu musel odejít již 19.února 1621, tedy ještě před vypovězením nekatolických kněží z Čech. Bylo mu ale dovoleno poskytnou duchovní útěchu některým šlechticům a měšťanům před jejich popravou 21.6.1621 na Staroměstském náměstí. Z Prahy odešel do Dobrovice na panství Henyka z Valdštejna. Po odchodu do exilu žil nějaký čas v Pirně a zemřel až roku 1631 v Žitavě. Jeho pozůstalá vdova Kateřina zde zemřela o rok později. 38)
V roce 1633 zemřel v Žitavě Pavel Černovický, farář z Dobrovic u Mladé Boleslavi. Snad podle příjmení pocházel z Černovic u Tábora. 39)
Rodákem z Pacova byl Daniel Ambrosiades ( Ambrosius ), bakalář, kněz podobojí, humanistický básník, zemřel v exilu asi v Žitavě. 40)
Z Pacova také pocházel Pavel Krupský ( Crupius ), evangelický kněz a náboženský spisovatel, zemřel 28.1.1668 v Žitavě. 41)
Václav Nucellius ( Nucella, Nucellus, Nocella ), snad původně s příjmením Voříšek, byl rodákem ze Strakonic, kněz podobojí a náboženský spisovatel. Bývalý farář ve Velvarech, odešel asi již r.1621 do Saska. V Pirně se mu narodila roku 1630 dcera Alžběta a roku 1637 se zde narodil syn Václav. Po tomto roce odešel Václav Nucellius do Žitavy, kde roku 1641 zemřel. 42)
Četné záznamy o místě původu jihočeských exulantů v Žitavě najdeme v různých církevních matrikách, např. v matrice oddaných po r.1643 je uvedena Třeboň, v matrice zemřelých Písek ( např. roku 1649 zemřela v Žitavě Marianne, vdova po krejčím z Písku, ve 24. roce exilu) a Tábor, např. Suchá Anna, zemřela v roce1640 a Matyáš Táborský, bývalý farář z Tábora, zemřel v roce 1632. 43)
Z Tábora rovněž pocházel i Daniel Dentulinus ( Zoubek ), bakalář, humanistický básník. Po odchodu do exilu žil nějaký čas v Pirně, kde mu v roce 1629 zemřela dcera. On zemřel roku 1641 v Žitavě. Snad jeho bratrem byl Tomáš Dentulinus, kněz podobojí a humanistický básník, farář v Kutné Hoře, zemřel neznámo kdy rovněž v Žitavě. 44)

Stopy po jihočeských exulantech najdeme i v dalších německých městech. V Drážďanech se usadil, snad již od roku 1618 ( 1620 ), Mathias Singer, původem z Falce, učitel a později člen dvora Petra Voka z Rožmberka v Třeboni. V Drážďanech působil jako kantor a žil zde ještě v roce 1628. 45)
Dalším důležitým centrem velkého počtu českých exulantů v Sasku se stalo město Freiberg, kde mimo jiné žil a také zemřel slavný dějepisec a kronikář Pavel Skála ze Zhoře, autor Historie české.V soupise zdejší českých exulantů se také objevuje jméno Kateřiny, pozůstalé dcery po Matěji Blánovi z Písku. Roku 1635 se provdala za Šimona Hupku ze Žatce. 45a)
Vodňanský rodák Martin Hotovec ( Hotovský, Hotovecius ), bakalář a později farář u sv. Vojtěcha v Litoměřicích, byl v roce 1636 v exilu v saském Altenberku. 46)
Ondřej Kracovský ( Kraczovsky ), rodák z Jindřichova Hradce, bakalář a později děkan v Domažlicích, po odchodu do exilu zemřel v neznámém roce, snad v bavorském Hofu. 47)
V universitním městě Wittenbergu působilo několik exulantů, např. Johann Domažlický z Písku, pastor u sv.Aegidia na Starém Městě pražském, který zde zanedlouho po svém příchodu zemřel. Stejný osud zde potkal roku 1623 také již výše uvedenou Rozinu, manželku Samuela Martiniho z Dražova , rozenou Hippiusovou z Vodňan. 48)
Do saských krušnohorských měst přišel s dalšími horníky, důlními specialisty a odbornými pracovníky z oblasti mincovnictví i Wolfgang Hölzel ( Höltzl ), narozený v roce 1593 v horním královském městě Rudolfově jako syn císařského rady Wolfa Hölzela von Sterstein, který působil v mincovních úřadech v Budějovicích a ve Štýrsku. Syn Wolfgang byl také mincovním úředníkem, např. v Jáchymově, a po bělohorské bitvě odešel do exilu nejprve do Eibenstocku a potom do Schneebergu, kde zemřel v roce 1667. 49)
Ze šlechtických exulantů najdeme v této oblasti Jana Malovce z Malovic, který po konfiskaci Štěkně a části hlubockého majetku, odešel do exilu a zemřel v roce 1633 na rytířském statku Tannebergu. Jan Krištof z Malovec se usadil v krušnohorském městě Annabergu. 50)
Z Českých Budějovic se do Görlice v Horní Lužici se roku 1624 pro náboženství vystěhovala sestra ( jméno ? ) Erazima Matyáše ze Sudetu na Vztuhách, jejím manželem byl Krištof Wieser z Aichu. 51)

Část jihočeských exulantů, a to zejména českobratrského vyznání, našla svůj druhý domov na území tehdejšího Velkopolska. Jedním z hlavních center se stalo historické město Lešno, ve kterém také dlouhá léta žil Jan Amos Komenský.
Z Jihočechů zde působil jako rektor gymnázia Šebestián Macer z Letošic, strakonický rodák, humanistický básník, také v roce 1663 v Lešně zemřel. 52)
V neméně slavném polském městě Toruni zemřel po roce 1647 Pavel Hronovský ( Hronovius ), rodák z Týna nad Vltavou, českobratrský kněz a humanistický básník. 53)
Rodákem z Týna nad Vltavou byl také Adam Hartman ( Hartmannus ), rovněž českobratrský kněz, humanistický básník a spisovatel. Zemřel po roce 1647 v polském exilu. 54)

Na území dnešního Slovenska, tehdy Horních Uher, se vystěhovali také někteří jihočeští exulanti, např. Anna Kocová, roz. z Bránišova, která si na místo svého nového pobytu vybrala příhraniční město Uherskou Skalici. Odtud se vrátila zpět na statek Ohrazenice Markvarta Koce, aby od něho mohla vyjednat vrácení zpět svého věna 4000 kop. Ještě v roce 1646 žádala o vydání povolení, aby si mohla v Čechách projednat své záležitosti. 55)
Do stejného města se také vystěhoval i vodňanský měšťan Jakub Protivínský s manželkou Kateřinou. Do exilu odešli až po roce 1640. Roku 1650 žádala vdova Kateřina císaře Ferdinanda III., aby jí bylo vydáno dědictví po jejím strýci Václavu Mšenském ve Vodňanech. 56)
V nizozemském exilu zemřel Pavel Ješín z Bezdězí, humanistický básník a první vydavatel Dalimilovy kroniky. Jako aktivní zastánce stavovského povstání a diplomat ve službách Fridricha Falckého, odešel ihned po bělohorské porážce do ciziny a jen díky tomu unikl popravě na staroměstském náměstí 21.června 1621. Krátce tajně žil na Moravě a následně v Uhrách a ve Slezku. V lednu 1621 pobýval s Fridrichovou družinou ve Frankfurtu nad Odrou a s králem odešel do Nizozemí , kde zemřel po roce 1632.
Pavel Ješín, psán také někdy jako Essinius, Ešín, Essenius, také Černovický, je v některé literatuře uváděn jako rodák buď z Pošné u Pacova nebo z Černovic. V literatuře je jako místo jeho úmrtí uváděn i slovenský Trenčín a rok 1638.( 57 )

Daleko větší počet exulantů se vystěhoval za hranice Čech do míst, které nebyly blíže lokalizovány. Ve většině literatury je u jejich jména pouze stručná poznámka o jejich emigraci.
Tak např. Josef Hanzal uvádí jen výčet jmen bez dalšího lokalizace majetku. Mezi jihočeské šlechtice zařadil většinu i těch, jejichž majetek se nacházel v dnešním středočeském a západočeském regionu. 58)
Jan Hroznata z Vrtby a na Jindřichovicích s manželkou Benignou. ( Pozn.statky na Klatovsku a u Votic ).
Václav Šofman z Hamrlesu. ( Pozn. statek Čachrov, okr. Klatovy ).
Zdeněk Vojislav Branišovský. ( Pozn. statek Vojnice, okr.Strakonice. Viz Bílek, Dějiny konf., s. 39 )
Karel Lipovský na Jiřečíně s manželkou. ( Pozn. majetek nezjištěn ).
Tři bratři Kocové z Dobrše. ( Pozn.majetek nezjištěn ).
Voršila Račínová z Chýnova. ( Pozn. majetek u Nalžov, okr. Klatovy ).
Anna Hložková z Račína s dcerou. ( Pozn.snad statek Bzí u Českých Budějovic nebo vesnice v okolí Sedlčan ).
Alžběta Malovcová z Branišova a na Krajnicích. ( Pozn. manželka Jana Viléma ryt. z Malovic, který ujel ze země asi v roce 1620 nebo 1621, ale ona zde zřejmě ještě nějakou dobu zůstala. Viz Bílek, Děj. konf, s.348 – 349 )
Anna Kocová a Dorota Branišovská z Malovic ( obě na Podmoklech ) ( Pozn.: Podmokly byly majetkem Sušice. Viz Bílek, Dějiny konf., s.1217 )
Sestry Benigna a Kateřina z Michalovic. ( Pozn. majetek nezjištěn ).

Osudy některých jihočeských šlechtických exulantů se jako jeden z prvních historiků zabýval Tomáš V. Bílek, který je uveřejnil na základě údajů získaných v archivních podkladech. Ve většině případech však se o nich zmiňuje stručnou poznámkou :
Zuzana Lipovská z Lipovic ujela roku 1628 ze země, roku 1638 se vrátila zpět do kraje Prácheňského, aby si mohla vyřídit vrácení dluhu. 59)
Hynek mladší Vamberský z Rohatec zběhl před r.1620 i s manželkou ze země a zanechal zde statek v Branišově. 60)
Bernard mladší Hodějovský sv. pán z Hodějova, konfiskací zbaven Konopiště a Milevska, odešel roku 1628 ze země a sloužil ve švédském vojsku, roku 1647 byl kapitánem. 61)
Pavel a Přibík, bratří Boubínští z Újezda a na Střele, odešli roku 1628 ze země. 62)
Bohuslav Boubínský ryt. z Újezda a na Kraselově, konfiskace Kraselova a Lhoty u sv.Anny, ujel po bitvě bělohorské ze země. 63)
Jan Karel Černín z Chudenic, prodal roku 1628 statek Vlachovo Březí a vystěhoval se do Saska. Na přímluvu saského kurfiřta obdržel povolení císařskou rezolucí ze dne 12.4.1636, aby se mohl dva měsíce zdržovat v Čechách pro vyřízení svých věcí. 64)
Jiří Arnošt Hozlaur z Hozlav, z Táborska, při konfiskaci neměl majetek, r.1631 se vrátil do Čech se saským vojskem. 65)
Pavel Kaplíř Vosterský ryt. ze Sulevic, vesnice v okolí Milevska, ihned po roce 1620 ze země ujel. 66)
Albrecht Řehoř Pauzar ( Pousar ) ryt. z Michnic a na Volešnici ( u Trhových Svin ), vlastník i jiného majetku, odešel ze země i se synem Petrem. 67)
Petr Pěšík z Komárova, vlastník vesnic na severním Strakonicku a v okolí Horažďovic, např. Hoštice atd.,odešel ze země, roku 1631 se krátce vrátil zpět a opět odešel. 68)
Jiří mladší Smrčka ryt. z Mnichu, odjel ze země, vlastnil majetek v okolí Pacova a Ml.Vožice. 69)
Jan Višně z Větřní ( Weichsel, Weixel von Wettern ), majitel Pasovar a dalšího majetku, odešel ze země. 70)
Adam Šťastný Vojkovský z Milhostic a Vojkova, prodal díl statku Borotína, odešel ze země, roku 1631 se vrátil a zase odešel. 71)
Jan Vostrovec rytíř z Kralovic a jeho bratři Fridrich a Vilém, měli podíl na majetku Pelhřimovsku, odešli země. 72)
Václav Záborský z Brloha, měl majetek zřejmě na Blatensku, odešel ze země. 73)

Stejně málo zpráv máme o většině exulantů z jihočeských měst. Většinou se zase v archivních podkladech dochovalo jen jméno a jen zcela výjimečně známe se něco málo dozvíme o dalších osudech příslušného exulanta.
Z důvodů víry odešel do exilu Jan Jiří Mathiades Račenský, děkan v Milevsku. Jeho další osudy jsou však neznámé.74)
Bartoloměh Mitysconides ( Mitisko, Mitýsko ), bakalář a humanistický básník, rodák z Prachatic, zemřel v exilu na neznámém místě po roce 1646. 75)
Ondřej Thobaeus, bakalář, humanistický básník, rodák z Týna nad Vlt.,primátor města Nymburka, zemřel zřejmě v emigraci po roce 1627. 76)
Také z Pelhřimova do exilu odešla menší skupina osob. Vedle výše uvedeného duchovního Jana Burdy, který r.1638 zemřel v Pirně to byl i Izaiáš Camillus, vodňanský rodák, po r.1589, kdy přijal kněžské svěcení v Lipsku, působil na několika místech, např. Benešově, Kamenici nad Lipou, Praze a mezi léty 1617 – 1621 byl děkanem v Pelhřimově. Zřejmě také odtud odešel do exilu. Zemřel neznámo kdy a kde. 76a)
Z měšťanů to byl Jan Kužel ( odešel roku 1632 neznámo kam ), Václav Kadrhalt ( neznámo kdy a kam ) a Pavel Družina ( neznámo kdy a údajně na Moravu ). 77)
Stejně tak menší počet je uváděn v Jindřichově Hradci, kde byla situace nekatolíků značně komplikovaná ještě před stavovským povstáním, a to vzhledem k dlouholetému působení jezuitského řádu a tvrdých restrikcí ze strany katolické a netolerantní vrchnosti.
V letech 1624 – 30 odešla pro víru, i se svým manželem ,Kateřina, sirotek po mlynáři Filipu Ficalovi. Její část dědického podílu si zabrala vrchnost pro sebe. Stejně tak si přivlastnila dům po jistém Geistovi ze Zárybničí, který rovněž odešel neznámo kam do exilu. Do Neusalzu a Šimbachu (?) ve Slezku odešla rodina Kinclů přímo z J.Hradce. Jeden z potomků této rodiny, Mikuláš Kincl, byl v letech 1683 – 1708 tamním luteránským kazatelem a církevním spisovatelem. Další hradecký měšťan Starý žil s několika dalšími krajany kolem Pirny a psal se Ssworcz Novodomensis. Někteří z jindřichohradeckých exulantů zřejmě také odešli na Slovensko, snad do Trnavy, jak o tom svědčí zápis v poslední vůli hradeckého měšťana Cimrmona v roce 1627, který jim odkázal jakousi truhličku. 78)

Větší počet exulantů odešel z Tábora, ale zase jen u některých z nich známe nějaké bližší jejich osudy, např. místo jejich pobytu – Pirna, Žitava atd. Osudy většiny exulantů nám však dodnes zůstaly skryty. I bližší počet exulantů nemůžeme přesně určit, např.Tomáš V.Bílek uvádí 25 osob, snad na základě seznamu exulantů sepsaného v roce 1629. 79)
Samuel Černý : žil v Pirně.
Dědici po zemř. Janu Grygorovi, ručníkáři – děti Johanka, Kateřina a Joachym, odešli do Holandska ( Bílek, Dějiny konf. )
Pavel Kaplíř ze Sulevic : Další osudy jsou neznámé
Natanael Khynyk : po bitvě bělohorské před zavřením města zběhl za králem Fridrichem a někde v říši zůstával ( Bílek, Dějiny konf. )
Matěj Mašek : úředník chejnovského panství. Jeho další osudy jsou neznámé.
Jan Musil : byl mu sice zabrán dům ale neodešel do exilu, jen se jako katolík zdržoval na Horách Ratibořských a roku 1644 se hlásil zpět o majetek. ( Bílek, Dějiny konf. )
Bratří Peclinovští : jejich další osudy jsou neznámé.
Matyáš Polenský : žil v Sasku ( Bílek, Dějiny konf. )
Dědici po zemř. Václavu Protivínském (ten padl při útoku na město ) : býv. císařský rychtář, po něm pozůstalé dcery se hlásily o majetek ( Bílek, Dějiny konf. )
Samuel Slováček : odešel do Uherské Skalice i s pastorkem Samuelem Filečkem. ( Bílek, Dějiny konf. )
Samuel Třebický : měšťan rokycanský, který zřejmě v této době žil v Táboře. ( Bílek, Dějiny konf. )
Predikant Mikuláš Vladyka : žena s dětmi zůstala v Táboře ( Bílek, Dějiny konf. )
Václav Dvořecký z Olbramovic : jeho další osudy jsou neznámé ( Pozn.: jeho jméno uvádí jen Bílek, Dějiny konf. )

Podobná situace byla i v Písku. Soupis zdejších exulantů byl vytvořen až v pozdější době – rok 1643 nese zpráva král. rychtáře Hrdličky. Z této zprávy zřejmě vycházel A.Sedláček a možná i T.V.Bílek, který uvádí také počet exulantů v počtu 16 a uvedl rok odchodu – 1626. 80)
U A. Sedlačka a T.V.Bílka se u některých exulantů liší přepis jejich jména. Až na příslušníky rodiny Gallusů, kteří se usadili v Pirně, neznáme u ostatních jejich další osudy : Judyt barvířovic neb Pekařovic ( Sedláček ) – Judita Barvířovská jinak Pekařovic ( Bílek ), Alžběta Bešťákovic, Krystyna Hřebenářovic, Lidmila Kmotrova, Kateřina Kolínská, Kateřina Koptiška ( Sedláček ) – Kateřina Kolyzka ( Bílek ), Barbora Koptiška, Anna Loková, Kateřina Pískovic, Václav Ladýř ( Sedláček ) – Václav Larydius ( Bílek ), Jan Drobný, Jan Galus z Raštejna ( Sedláček ) – Gallus z Rayšteina ( Bílek ),Ondřej Hejtmánek, Adam Plachovský
( Sedláček ) – Adam Plachouský ( Bílek ), Jiří Vacík ( Sedláček ) – Jiřík Vacek ( Bílek ) a Matěj Acház ( Sedláček ) – Acháč ( Bílek ).
Do exilu také odešel i Josef Albinus, narozen v druhé polovině 16. století v Písku, kněz podobojí, humanistický básník a náboženský spisovatel, zemřel neznámo kdy a kde v exilu. 81)
Stejného osudu byl Vít Doubek ( Phagelus ), kněz podobojí, náboženský spisovatel, nar. kolem roku 1566 v Písku, působil nejprve jako farář v Kaňku u Kutné Hory, roku 1695 v Tuklatech, roku 1612 v Kostelci nad Černými Lesy. Po roce 1620 odešel do emigrace. Jeho další osudy jsou neznámé. 82)
Rovněž z Vodňan, odešel z náboženských důvodů do exilu blíže nezjištěný počet místních občanů nebo osobností z řad vzdělanců, kteří buď patřili mezi místní rodáky nebo zde nějaký čas žili. Mezi ně např. patřil Jakub Jakobides Stříbrský, v roce 1595 byl kaplanem ve Vodňanech a roku 1600 farářem v Bílsku. Roku 1610 prodal dům ve Vodňanech a odešel s manželkou do Prahy, kde se stal farářem u sv. Martina na Starém Městě pražském. Již roku 1621 byl vypovězen ze země. 83)
Následující seznam byl sestaven na základě podkladů historika Václava Mosteckého, který ve druhém díle Dějin býv. král. města Vodňan na základě blíže neoznačeného archivního materiálu sestavil přehled těch exulantů, kterým byl zabaven jejich opuštěný majetek a prodán za výhodnou cenu místním loajálním měšťanům nebo cizincům, kteří se ve Vodňanech usadili. Podle Mosteckého byl tento majetek exulantům zabaven v roce 1629. 84)
Hippius Adam ( Koníček ) : dům čp. 133 ( odešel do Pirny )
Jan Galerin Příbramský : dům čp.15 ( odešel Pirny )

Další osudy u následujících exulantů nebyly zjištěny :
Zbirovský Matyáš : dům čp. 6
Čapková Zuzana : zabaven její dědický podíl, např. na domě čp. 68-71
Martin Slovacius ( možná odešla do exilu i jeho matka Anna Kejmarská a otčím Šebestián Kejmarský ) : čp.53
Dědici Pavla Volyňského : čp.4
Martin sládek : čp.52
Tichý Jan : čp.51
Matouš Peldřimovský s manželkou Annou : čp. 77a
Lipač ( bližší údaje nezjištěny ) : dům čp.159, zvaný Lipačovský, byl roku 1634 prodán jako konfiskát
Majitel domu zvaného červinkovský : čp.70-72 ( roku 1620 Mandalena, manželka kněze Adama Červenky )

Několik místních měšťanů se také po určité době vrátilo z exilu zpět a po přestupu ke katolictví se domáhali zpět svého bývalého majetku.
Alexandr Lošek se v neznámé době vrátil zpět do Vodňan. V roce 1664 měl majetkové spory s vodňanskou obcí. Další exulant, Jan Bohuslávek, se sice vrátil zpět do rodného města ale v roce 1638 byl po návratu uvržen do vězení. 85)
Nejenom někteří měšťanští exulanti se vraceli zpět do rodné vlasti. Z různých osobních důvodů se také vrátilo několik jihočeských šlechticů.
Salomena ze Žákavy, matka Jana Radkovce z Mirovic ( jinak exulanta v Pirně ) se po smrti manžela zpět do Čech a roku 1638 žila v Drahonicích u svého syna a Janova bratra Mikuláše Diviše Radkovce v Drahonicích. 86)
Fridrich Loubský z Lub, zřejmě spolumajitel statku Myslína, asi po r.1629 se vystěhoval do Pirny, r.1631 se saským vojskem vrátil zpět do Prahy a potom zase emigroval. Roku 1635 požádal o návrat do Čech a přestoupil ke katolictví. 87)
Naopak ke katolickému náboženství zřejmě nechtěla přestoupit Markéta Chřepická z Modliškovic, rozená z Chýnova, která sice ujela pro náboženství ze země a po čase se navrátila zpět bez povolení. Roku 1638 zdržovala u svého syna Adama Chřepického na Němčicích. 88)

Po roce 1648 zřejmě emigrace většího počtu osob z jihočeského regionu ustala, i když pro další osvětlení nám chybí podklady. Největší počet exulantů z náboženských důvodů odcházel za hranice z oblastí severních a severovýchodních Čech až do doby vyhlášení Tolerančního patentu v roce 1781. 89)
V literatuře je ale uváděno několik případů jednotlivců z jižních Čech, kteří se rozhodli pro tajný a dosti riskantní odchod za hranice. Mezi ně např. patřil Samuel Jelínek, rychtář z Počátek, který roku 1732 tajně odešel do Saska a usadil se v Drážďanech i s pěti dětmi : s Alžbětou n. 1719, Janem Jiřím n.1711, Zachariášem n. 1714, Jakubem n. 1725 a Kateřinou n.1717. 90)
Jihočeský region byl na první pohled v jakési náboženském smíru s násilně vnucenou katolickou vírou, i když se občas i zde objevovaly jisté náznaky přítomnosti tajných nekatolíků, pro které byla do tohoto regionu tajně dopravována zakázaná náboženská literatura. 91)
Ale to již je jiná, i když stále poměrně neznámá, kapitola z historie jižních Čech.



02.06.2008 00:00:00 | 0 komentářů | stálý odkaz


Exulanti z jižních Čech : prameny a literatura.

Poznámky :
1 ) Čornejová, Ivana : Bělohorská rekatolizace. Nátlak nebo chvályhodné úsilí ?
Dějiny a současnost,2001, č.4, s.2-6.
Hanzal, Josef: Rekatolizace v Čechách. Její historický smysl a význam. Sborník historický,37,1990, s.37-91.
Týž : Rekatolizace v pobělohorských městech. In: Česká města v 16.- 18.století. Sborník příspěvků z konference v Pardubicích 14.- 15.11.1990. Ed.Jaroslav Pánek.
Praha,1991,s.197-202.
Kalista, Zdeněk : Století andělů a ďáblů. Jihočeský barok. Jinočany, nakl.HaH, 1994.
Mikulec, Jiří : Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha,1992.
Týž : Pobělohorská rekatolizace – téma stále problematické. ČČH,96,1998, s.824-830.
Opočenský, H.: Protireformace v Čechách po bitvě na Bílé Hoře. Praha, 1914.
Další literatura je uvedena v následujících poznámkách.
2) Bílek, Tomáš V.: Reformace katolická neboli obnovení náboženství katolického
v Království českém po bitvě bělohorské. Praha, 1892, s.11,29-30.
3) Svatoš, Michal : Mistr Jan Kampanus a pražská universita. Vodňany a Vodňansko, 5, 2002,s.117-130.
4) Bílek : Reform. katol., cit. s.50.
5) Kavka, František : Bílá Hora a české dějiny. Praha,1962, s.245-247.
Čapka, František : Dějiny zemí koruny české v datech. Praha, Libri, 1999, s.313 – 323.
Mikulec, Jiří : 31.7.1627. Rekatolizace šlechty v Čechách. Edice Dny, které tvořily české dějiny. Praha, nakl.Havran, 2005, 193 s.
6) Kavka, cit., s.247.
7) Mikulec, Jiří: Města a vesničtí poddaní v pobělohorské době. In: Česká města, cit., s.139-151.
Odložilík, Otakar : Pobělohorská emigrace. In: Co daly naše země Evropě a lidstvu. Praha, 1940.
Týž: Ze zápasů pobělohorské emigrace. Brno,1933.
Petráň, Josef : Lid a národ v pobělohorském labyrintu. In : Naše živá a mrtvá minulost. Praha, 1968, s.72-106.
Polišenský,Josef : Třicetiletá válka a český národ. Praha,1960.
Raková, Svatava : Přehled bádání. Pobělohorské Temno v české historiografii 90.let. ČČH,99,2001,s.569-588. ( Seznam bibliografie ).
8) Bednařík, Karel – Havelková,Věra : České závěti z fondů archivu v Drážďanech.
Sborník archivních prací, 34,1984,č.2,s.439-511.
Bobková, Lenka : Česká exulantská šlechta v Pirně v roce 1629. Folia Historica
Bohemica,19,1998, s.83-116.
Týž : Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621 – 1639.
Praha, nakl. Scriptorium, 1999, 228 s.
Pescheck, Christián Adolf : Čeští exulanti v Sasku. Varnsdorf, Klub přátel muzea, 2001, 195 s.
Schmidt, G.: Prameny k Československým dějinám ve Státním archivu v Drážďanech. Sborník archivních prací,18,1968, s.547-557.
Teplý, František : O českých exulantech v Perně po r.1621. ČSPS,VIII.,1900, s.34-35, 94-97.
Volf, Josef : Čeští exulanti v matrikách Perenských. Sborník Jednoty potomků
pobělohorských exulantů – pokutníků a přátel rodopisu v Praze, III.,1932, č.2,
s.30-42, č.3-4,s.46-53. IV.1933,č.1,s.2-6,č.2,s.15-21,
Sborník jednoty starých českých rodů v Praze, IV.1933, č.3-4,s.30-39.
V.1934,č.1,s.1-7,č.2,s.13-22,č.3-4,s.29- 32. VI.,1935, č.1,s.1-7, č.2, s.13-22,
č.3-4,s.29-36. VII.,1936,č.1,s.1-9, č.2,s.15-23.
9 ) Kavka, cit., s.245-247.
10) Cikhart, Roman : Táborská farnost v době pobělohorské. JSH,2,1929, s.17.
Hanzal, Josef : Pobělohorská rekatolizace v jižních Čechách. JSH,48,1979, s.181- 191.
Krejčík, Adolf Ludvík : Protireformace na panství Chýnovském v letech 1624 – 1653.
Praha, 1911.
Kroupa, František : Tábor v době pobělohorské. JSH,1,1928,s.59.
Oehm, Vincenc : Protokol reformační komise, konané r.1628 v krajích Bechyňském, Prácheňském a Plzeňském. In: Věstník Král. české spol. nauk, třída filosoficko-historicko-jazyková, 1897. Praha, 1898, studie pod číslem 28,
s.1-29.
Starý, Václav : Rekatolizace Prachatic v letech 1622 – 1626. In : Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně dne 10. září 1993.
Pardubice, 1995, s.125 – 130.
Volf, Miroslav : Stav konfiskovaných statků v Bechyňském kraji v průběhu r.1621.
JSH,48,1979, s.256 – 259.
Týž : K dějinám protireformace v jižních Čechách ( 1637 – 1650 ). JSH,52,1982,s.81-87.
11) Bílek, Tomáš V.: Dějiny konfiskací v Čechách po r.1618. Praha, 1883, 1-2.
Týž : Reform. katol., cit.
Pozn.: u některých šlechticů lokalizoval Bílek chybně jejich sídla, např. Václav Homut z Harasova měl sídlo v Radonicích u Prahy a ne u Lomnice nad Lužnicí. ( Bílek, Děj. konf., cit.s.165.) Lokalizace určena podle A.Sedláčka : Místopisný slovník historický král. českého. Praha, nedat., s.750.
12) Hanzal, Josef : Pobělohorská rekatolizace, cit., s.181.
13) Rukověť humanistického básnictví. Praha, Academia, 1966 – 1982, díl 1-5. Ed. Truhlář, Antonín – Hrdina, Karel – Hejnic, Josef - Martínek, Jan. ( Pozn.: dále jen Rhb ).
14) Bílek, Dějiny konf., cit., s.476-478. Volf, Josef, cit., 1935,č.3-4,s.34-36.
15) Bobková, Exulanti z Prahy, cit., s.175. Bílek, Děj. konf.,cit., s.452 – 453. Volf,cit.,1935,č.3- 4,s.30-31. Bílek, Reform. katol., cit., s.176.
16) Volf, Josef, cit., 1932,č.2,s.40.
17) Volf, Josef, cit., 1933,č-4,s.34.
17a) Bobková, cit., s.147, Volf, Josef, cit., 1932,č.3-4,s.51.
17b) Volf, Josef, cit., 1932, č.3-4,s.51. Bílek, Reform. katol., cit., s.146.
18) Bobková, cit., s.142. Volf, Josef, cit.,1932,2,s.42. Týž, cit. 1936, č.2,s.20.
19) Bobková, cit., s.153. Volf, Josef, cit., s.1933,č.2,s.15.
20) Bobková, cit., s.157.
21) Rhb,cit.,II.,s.306.
Mostecký, Václav : Dějiny býv. král. města Vodňan. Praha, 1940, díl, II., s.76.
Mostecký, Václav : Mistr Jan Kampanus a jeho vodňanští přátelé ( M.Lukáš
Ezechielis a Adam Hippius ). J. Hradec, 1936, 14 s. ( Zvl. Otisk z Ohlasu od Nežárky,66, 1936,č.44,s.2-3,č.45,s.1-3. )
22) Rhb, cit.,II., s.306. Bobková, cit., s.153.
23) Rhb, cit.,II.,s. 306 – 307, Pescheck, cit., s. 36.
24) Mostecký, Dějiny, cit., II.,28. Rhb,II., cit., s.304.
25) Stuchlá, Pavla a kol.: Paměti vodňanských domů. Vodňany, Městské muzeum a galerie, 2003, díl I.,s.35.
26) Rhb, cit.,III., s.270 – 274. Lexikon české literatury, Praha, Academia, 2000, díl 3/I., s.131.
Bobková, cit. s.164. Volf, Josef, cit., 1934,č.2,s.19-20. Pescheck, cit., s.33-35, 155.
27) Rhb, cit., I.,37.
28) Rhb, cit,I.,s.358. Bobková, cit. s.192.
29) Bobková, cit. s.149. Stuchlá, cit., s.43. Lexikon české literatury, Praha, Academia, 1993, díl 2, s.15-16.
30) Bobková, cit., s.153. Volf, Josef, cit., 1933,č.2,s.16. Rhb, II.,382-383.
31) Stuchlá, cit., s.45. Vlček, Jaroslav : Dějiny české literatury. Praha,1960,I., s.413-414. Šimák, J.V.: Paměti Vodňanských z Uračova. Čas. muzea král. českého, 1894. Volf, Josef, cit., 1936, s.3-4, s.35. Bobková, cit., s.188,191,192.
32) Bobková, cit., s.142. Volf, Josef, cit., s.1932,č.2,s.42. Rhb, cit., II.,s.13-18.
Tetiva Jiří : Jan Sekvenc Černovický. Výběr,31,1994,2,s.138-141.
33) Volf, Josef, cit., 1934,č.1,s.4.
34) Rhb,cit.,II.,s.297. Bobková, cit., s.151. Volf, Josef, cit.,1935,č.1,s.7.
35) Rhb, cit.,III.,s.57. Bobková, cit., s.160. Volf, Josef, cit.,1934,č.1,s.1.
36) Volf,Josef,cit.,1935,č.2,s.13.
37) Rhb,cit.,V.,s.463 – 468. Volf,Josef, cit.,1936,č.3-4,s.33-34.
37a) Podrobně o pobělohorských exulantech v Horní Lužici a v dalších oblastech např. Hrejsa, Ferdinand : Čeští exulanti od.16.stol., zvláště na Žitavsku. In. Žitavsko v českých dějinách. Praha, Orbis, 1947, s.106 – 125.
38) Volf, Josef, cit., 1936,č.3-4, s.36 Rhb, cit.,V., s.542 - 544 ( omylem datum úmrtí 2. nebo 3.března 1622 ). Pescheck, cit., s.70
39) Pescheck, cit., s. 70.
40) Rhb, cit., I., s.80.
41) Zíbrt, Čeněk : Bibliografie české historie. Praha,1909, IV.,č.9253. Rhb, cit., III.,
s.103 – 104. Pescheck, cit., s.68.
42) Rhb, cit.,IV.,s.51. Volf, Josef, cit.,1935,č.2,s.14.
43) Pescheck, cit., s.63,66,69,146 – 147.
44) Rhb, cit., II., s.36 – 38. Volf, Josef, cit.,1932,č.3-4,s.46. Pescheck,cit., s.70.
45) RhB, cit.,V.,s.107.
45a) Volf,Josef : Čeští exulanti ve Freiberce v letech 1620 – 1640. Věstník král. české spol. nauk, 1911, s.81. Pescheck, cit., s. 42-43.
Životními osudy Pavla Skály ze Zhoře se např. zabýval Josef Janáček v předmluvě posledního vydání Historie české, Praha, Svoboda, 1984.
46) Rhb, cit., II.,351
47) Rhb, cit., III.,s.80-81. Údaj o úmrtí v Hofu uvádí Teplý, František : Památní muži
narození neb zemřelí v diocesi českobudějovické. Hlas lidu,24, č.72, 26.6.1930 ( část II. ). Týž : Čeští exulanti v Hofu. ( Příspěvek rodopisný ). Čas.rodopisné spol. Čs. v Praze,II.,1930,s.15-18.
48) Pescheck, cit.,s.155.
49) Pescheck, cit., s.47, 52. O předcích Wolfganga Höltzla podrobně informuje Miroslav Bedřich Böhnel v Dějinách města Rudolfova (Č. Budějovice, KNV, 1958, s.47 – 54 ). Na přelomu 16. a 17.století bylo horní král. město Rudolfov centrem luteránské církve, kterou vyznávali zde usazení němečtí horníci. Sem se také uchýlili i ti horníci, kteří pro víru museli odejít z Alpských zemí ( 1599 a 1604 ), např. z Korutan, Štýrska atd. Na počátku třicetileté války odešli tito luteránští horníci většinou do krušnohorských hornických center v Sasku. ( Böhnel, cit., s.70-75 ).
50) Bílek : Děj. konf., cit.,s.348, 352-353. Pescheck, cit.,s.46.
51) Bílek : Děj. konf., cit., s.580. Pozn.: z tohoto českobudějovického rodu odešli do exilu také bratři Albrecht a Jan Matyášové ze Sudetu, jak se o nich ve své závěti v roce 1638 zmiňuje jejich bratr Kašpar Matyáš. Viz - Lintner, Jan : Matyášové ze Sudetu v Soběslavi. Čas. rodopisné spol. Čsl. v Praze, IX-X.,1937-1938,č.1.,s. 123.
52) RhB, cit., III.,234-235.
53) Rhb, cit., II.,359.
54) Rhb, cit., II.,s.270.
55) Bílek : Reform. katol., cit.,s. 176.
56) Mostecký : Dějiny, cit.,II., s.28.
57) Lexikon české literatury, Praha, Academia, 1993, 2/1, s.522 – 523. Rhb, cit., II.,s.109 – 110. Také : Tetiva Jiří. Pavel Ješín. Výběr,30,1993,č.2,s.133-136.
58) Hanzal: Pobělohorská rekatolizace, cit., s.185.
59) Bílek : Reform. katol., cit., s.176.
60) Bílek : Reform. katol., cit., s.176. Týž : Děj. konf., cit., s.841.
61) Bílek : Reform. katol., cit., s.176. Týž : Děj. konf., cit., s.150-152.
62) Bílek : Reform. katol., cit., s.176. Týž : Děj. konf., cit., s.38.
63) Bílek : Děj. konf., cit., I.,s.36.
64) Bílek : Reform. katol., cit., s.176.
65) Bílek : Děj. konf., cit., s.176.
66) Bílek : Děj. konf., cit., s.241.
67) Bílek : Děj. konf., cit., s.411-412.
68) Bílek : Děj. konf., cit., s.425-426.
69) Bílek : Děj. konf., cit., s.557-558.
70) Bílek : Děj. konf., cit., s.876.
71) Bílek : Děj. konf., cit., s.888.
72) Bílek : Děj. konf., cit., s.900 – 901.
73) Bílek : Děj. konf., cit., s.920.
74) Rhb, cit., III.,s.284-285.
75) Rhb, cit., III.,s.362.
76) Rhb, cit.,V.,s.365.
76a) Rhb, cit.,I., s.252 – 253.
77) Bílek : Děj. konf., cit., s.1177 – 1178.
Pozn.: uvádím jména jen těch měšťanů, kteří pravděpodobně odešli do exilu. Jinak u ostatních měšťanů toto nelze bezpečně potvrdit. Bílek v Reform. katol., cit., uvádí dva rozdílné údaje o počtu měšťanů, kteří odešli do exilu : 4 měšťané ( s.45 ), 10 měšťanů ( s.69 ).
78) Teplý, František : Dějiny města Jindřichova Hradce. J.Hradec,1935, díl I., sv.3., s.231.
79) Bílek : Reform. katol., cit., s.45. Týž : Děj. konf., cit., s.1230 – 1232.
Z Bílka zřejmě vycházel i Cikhart, Roman : Minulost Táborska. Příl. JSH, 15,1946,s.23.
80) Bílek : Reform. katol., cit., s.45. Týž : Děj. konf., cit., s.1186 – 7.
Sedláček, A.: Dějiny města Písku nad Otavou. Písek, 1911, díl I., s.137 – 138.
81) Rhb, cit.,I.,s.71.
82) Ottův slovník naučný, Praha, 1902, díl 19, s.673 – 674. Snad byl příbuzným Martina Phageluse, původem z Vodňan ( viz Rhb, cit., IV.,s.159 ) a Anny Phagelové, provdané za Adama st. Hippiuse ( Koníčka ) ve Vodňanech.
83) Mostecký, cit.,I., s. 340.
84) Mostecký, cit.,II., s.25-28. O situaci v pobělohorských Vodňanech v majetkové oblasti také viz : Stuchlá, cit. Také : Louženský, Jiří – Stuchlá, Pavla : Paměti vodňanských domů. Vodňany, Městské muzeum a galerie, 1999, díl II./1-2.
85) Mostecký, cit., II., s.26-27.
86) Bílek : Reform. katol., cit., s176.
87) Bílek : Děj. konf., cit., s.335-336.
88) Bílek : Reform. katol., cit., s.176.
89) Štěříková, Edita : Z nouze o spasení. Česká emigrace v 18.století do Pruského Slezska. Praha, Kalich, 1992.
Volf, Josef : Soupis nekatolíků uprchlých z Čech 1735. Věstník král.české spol. nauk, 1907, č.3,s.1-45. Soupis nekat., cit., 1742, tamtéž, 1908, s.1-67.
Týž : Soupis nekatolíků uprchlých z Čech 1736. Čas. české muzeum, 1910, s.283 – 334.
90) Pancíř, J.: O rodině českého exulanta Samuela Jelínka z Počátek a jeho osobě. Krajinské listy, 12,1928, č.24, 25, 26. Roč. 13, 1929, č.1,2.
Štěříková, Edita : Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18.století. Praha, Kalich, 1999, s.249.
91) Kolafová, Antonie : Kacířské knihy na panství Protivín v 1.pol. 18.stol. Výběr,18,1981, s.273 – 274, 284.
02.06.2008 00:00:00 | 1 komentářů | stálý odkaz




Vystěhovalci - Severní Amerika 1918 - 1939.

Literatura :

Přicházeli z daleka. Historie městečka Spillville v státě Iowa a jeho českých osadníků. ( Překlad z angl. orig. , autor Cyril M.Klimesch ). Nakl. Epocha, Praha, 2008, 206 s., příl.

Městečko Spillvill postupně vznikalo od počátku 50. let. 19. století. Jako první osadník se zde zakoupil Němec Josef Spielman ( po němž také osada později dostala jméno ).
V roce 1854 si zde koupili pozemsky vystěhovalci jihočeského původu : Josef Linhart z Let u Mirovic, jeho zeť Ignác Benda, František Bouška a Martin Bouška,oba z Borovan u Bernartic, Václav Kopet z Krče u Protivína a Josef Zahasky ( asi Zahajský ) z Orlíku nad Vltavou. V průběhu následujících let se osada rozrostla a další přistěhovalce původem z Německa a hlavně z jižních Čech. Jejich seznam uvádí příloha na konci knihy.
Předkové autora knihy – Cyrila M.Klimesche – rodově pocházeli z Purkarce a autor na knize začal pracovat na konci 40. let min. století. Původně zamýšlená rodinná kronika se časem rozrostla o kapitoly o historii Spillvillu, o nelehkém údělu jihočeských vystěhovalců – včetně jejich strastiplné pouti z rodné vsi, přes moře, cestu Spojenými Státy až do Spillvillu. A zde je čekal nový domov.
Kniha zachycuje historii Spillvillu až do závěru 19. století. Zvláštní kapitolu autor věnoval známému prázdninovému pobytu Antonína Dvořáka v létě roku 1893. Ten na konci pobytu v jednom dopise napsal ,,Ti lidé sem přišli před čtyřiceti lety, nejvíce z okolí Písku, Tábora a Budějovic. Samá ubohá chudina a po velkých trampotách a námahách se obohatili a mají se nyní zde velmi dobře.“
Kniha o historii Spillvillu je nejenom kronikou jednoho hodně vzdáleného městečka ležícího kdesi na severozápadě Spojených Států, je i jedinečným svědectvím o nelehkém životním osudu mnoha jihočeských vystěhovalců ve druhé polovině 19. století.

02.06.2008 00:00:00 | 0 komentářů | stálý odkaz


Vystěhovalectví - 1800 - 1939 ( mimo sev. Ameriku ).

F.C.Štěrba. Češi a Slováci v Latinské Americe. Olomouc, Universita Palackého, katedra historie, knižnice Verbum, 2008, 84 s. ( Ed. Ivo Barteček. Centrum pro československá exilová studia Filozofická fakulta University Palackého v Olomouci.)

V pozůstalosti významného česko-brazilského literáta a krajanského aktivisty F.C.Štěrby, uložené v Archivu Čechů a Slováků v zahraničí (Archives of Czech and Slovaks Abroad –ACASA), uloženém ve zvláštním depozitáři Regensteinovy knihovny Chicagské university, se mimo jiné nachází jeho rozsáhlá práce, věnovaná českým a slovenským osobnostem, kteří se v průběhu staletí usídlili na území Jižní a i Střední Ameriky, nebo zde určitý čas žili a pracovali.
F.C.Šterba byl rodákem ze Žatce (n.18.6.1909) a v letech 1926-1930 absolvoval obchodní akademii v Plzni. Doba jeho emigrace z ČR není známa, ale v šedesátých letech mim. století se stal členem Společnosti pro vědy a umění a jejím zástupcem pro Latinskou Ameriku. Vedle sběru faktografického materiálu k jednotlivým osobnostem byl poměrně plodným básníkem a autorem různě zaměřených studií, článků, úvah, reportáží, fejetonů, recenzí a kritik. Bibliografický soupis jeho vydaného i rukopisného díla čítá několik stovek položek. Zvláště záslužná je jeho práce bibliografická, jako např. strojopis Slovníku jmen českých a slovenských spisovatelů, básníků, dramatiků a překladatelů v Severní a Jižní Americe. Strojopis o 57 stranách nese datum 1957 a byl věnován jihočeskému rodákovi Tomáši Čapkovi.
Soupis českých a slovenských osobností v jižní Americe F.C.Šterba poprvé vydal tiskem v roce 1962
(Washington – New York, Společnost pro vědy a umění ). Ve aktivní badatelské a publikační činnosti pokračoval v šedesátých a sedmdesátých letech ( např. sepsal historii podpůrného spolku Slávie v brazilském Sao Paulu, založeného již v roce 1896, k němuž se v padesátých letech hlásilo kolem 5 tisíc českých krajanů zde žijících).
Vydání publikace Češi a Slováci v Jižní Americe je prací velice záslužnou a podnětnou k dalšímu bádání v oblasti historie českého ( a zejména jihočeského) exilu a emigrace. V soupise najdeme i několik jihočeských rodáků :

Baloun Karel : n.1924 Kardašova Řečice – z. ?, právník, po r.1948 odešel do exilu do Brazílie.
Čech-Vyšata František : (1881-1942), rodák z Chluman u Prachatic.
Drbrzenská z Chotěboře Alžběta, provdaná princezna ze Swarzenbergů, choť vnuka posledního brazilského císaře Pedra II.
Frýd Norbert : rodák z Českých Budějovic, spisovatel a kulturní atašé v Mexiku.
Nekola Rudolf : n1901 v Českých Budějovicích, novinář, spisovatel, básník, překladatel a cestovatel v letech druhé svět. války působil v jižní Americe.
Zelenka František : n.1884 Radomyšl, stavební inženýr a významný činovník českých spolků v Argentině.

Více informací o těchto osobností najdete v příslušné publikaci. Jihočeských osobností by se v ní jistě dalo naleznou i více, ale u většiny zde uvedených jmen chybí jejich osobní data, včetně místa narození. To ale mohou badatelé, zajímající se o českých exil a emigraci, časem doplnit, včetně přidání nových jmen osobností a vypsání jejich životních osudů.

02.06.2008 00:00:00 | 1 komentářů | stálý odkaz



© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se