Blog jihočeské historie

Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky a tak CARPE DIEM ( užívej dne )

Stopami literátů.

Voňavá třeboňská léta Jana Skácela.

Řekne-li se dnes Jan Skácel, tak si snad každý znalec krásné hudby spojí toto jméno básníka se skupinou Hradišťan a s jménem zpěváka a muzikanta Jiřího Pavlici. A jen asi málokdo ví, že část rodových kořenů tohoto významného moravského básníka leží v jižních Čechách, a to konkrétně ve Vodňanech. Jan Skácel v pozdějších letech velmi rád jezdil do Jindřichova Hradce a jeho okolí a několik posledních srpnových dní v letech 1985 a 1986 trávil v Třeboni. Obě tyto města zachytil také ve své literární tvorbě.
Ale nejprve zpět k básníkovým rodovým kořenům sahajícím prostřednictvím rodu Heritesů hluboko do minulosti. Z tohoto starého práchenského rodu totiž pocházela jeho babička Emanuela, která byla nejmladší dcerou vodňanského lékárníka a purkmistra Antonína Karla Heritese, žijícího ve Vodňanech od roku 1843. Původně rod Heritesů pocházel z Mirotic, ale v průběhu třicetileté válce se usadil v Horažďovicích odkud v první polovině 18.století jedna rodová větev přešla do Strakonic. Z té také pocházel Antonín Karel Herites.
Její syn František byl významným spisovatel přelomu 19. a 20.století a autorem mnoha povídek a románů z maloměstského prostředí. Do jeho vodňanské lékárny tehdy jezdila celá řada významných osobností českého literárního a uměleckého světa, jako např. Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Alois Jirásek, Antonín Chittusi, Adolf Heyduk, Mikoláš Aleš a mnoho další. V této době trvale žili ve Vodňanech i další literáti, a to místní notář a básník Otakar Mokrý a zejména Julius Zeyer, básník a spisovatel, původem pražský rodák prožil ve Vodňanech 12 let ( 1887 – 1899 ).
V polovině osmdesátých let 19.století přišel na odbornou praxi do vodňanské lékárny Simeon ( Šimon ) Skácel, za kterého se Emanuela Heritesová provdala. Šimon Skácel se ale dlouho lékárnické praxi nevěnoval a zakoupil si statek v nedalekých Nestánicích. Krátce po narození třetího syna Emila v roce 1890, budoucí otce básníka Jana, se Šimon Skácel i s rodinou odstěhoval na rodnou Hanou. S příbuznými ve Vodňanech a později v Praze rodina Skácelů většinou udržovala jen písemný styk. Básníkův prastrýc František Herites zemřel v Praze v roce 1929, jeho dcera Marie Kohnová žila v USA a tak jen dcera Božena udržovala z Vodňan se Skácelovými písemný a snad i osobní kontakt až do své smrti v roce 1963.
O mnoho let později básník Jan Skácel o svém původu lakonicky poznamenal : ,,Tatínek byl z Vodňan a maminka z Vysočiny, já ze Slovácka“. Zato Zdeněk Kožmín v úvodu životopisné knihy o Janu Skácelovi, pro níž čerpal podklady z rukopisných vzpomínek Janova otce – učitele Emila Skácela, prozradil zvědavým čtenářům toho trochu více z té rodové historie.
,,Jestliže mluví Emil Skácel o Nestánicích u Vodňan, nemůže sem nevstoupit také emblém umělectví: babička Jana Skácela Emenuela byla dcerou lékárníka Heritese ve Vodňanech a její bratr byl spisovatel František Herites. A nemohlo být pro Jana Skácela nedůležité ani to, že jeho dědeček, než založil ve Vodňanech rodinu, putoval jako magistr po lékárnách celé monarchie : Štýrský Hradec, Záhřeb, Lublaň, Maribor. Tento Šimon byl rodem Hanák a měl blízko také k sedlačině, takže nemožnost působit jaké lékárník ve Vodňanech ho příliš nevyvedla z míry : koupil selský statek v blízkých Nestánicích pod Lomcem, kde se mu jako třetí a poslední syn rodil Emil, otec Jana Skácela. Brzy se vrátil na Hanou, kde se zatím založením drogerie připravoval cestu k zařízení vysněné lékárny, ale namísto toho náhle onemocněl a Emil Skácel ztratil ještě jako dítě otce. Jeho matka, babička Jana Skácela, zemřela v době Mnichova v Brně.“

Emil Skácel se svojí budoucí manželkou Annou, dcerou Františka a Marie Raných z Prosatína u Tišnova, seznámil v Lanžhotě, kde působila jako učitelka. Oženil se s ní až skončení první světové války, ve které byl legionářem v Rusku. Svatba se uskutečnila v září roku 192O v jejím působišti ve Vnorovech, kde se také v roce 1922 narodil syn Jan a v roce 1924 syn Petr. Po několika letech rodina přesídlila do Poštorné u Břeclavi, kde Emil Skácel na zdejší měšťanské škole a na mlynářské škole v Břeclavi. Zde také v roce 1936 vydal pod pseudonymem E.Soryl básnickou sbírku ,,Byla vojna - bude ?“.
Po záboru pohraničí se i s rodinou odstěhoval do Brna. Manželka Anna zemřela v roce 1968 a Emil Skácel zemřel v Brně 7.11.1975. Syn Jan zemřel ve stejném dni o 14 let později...

Smrt bere smrt bere
a neubrání
zim našich dozrál zimohrad
a je tu zimobraní.

( Jan Skácel. Braní. In : Dávné proso ).

V roce 2001 vydalo pražské nakladatelství Lidové noviny , zásluhou editora Jiřího Opelíka, knihu vzájemné korespondence meze Janem Skácelem a Jiřím Friedem, spisovatelem, scenáristou a básníkem ( 1.3.1923 Prachatice - 13.9.1999 Prachatice ). Ten také byl, stejně jako Jan Skácel, od počátku posrpnové normalizace v komunistické nemilosti. Kniha zachycuje korespondenci od roku 1982 a přináší, mimo různá osobní sdělení obou literátů, i jejich velmi zasvěcený pohled na situaci v českém literárním světě a v celé společnosti v posledních letech před revolucí v roce 1989. Kniha je také originálním svědectvím o často velmi skrytém zákulisí našich moderních národních dějin z pohledu dvou významných kulturních a literárních veličin, jakými zajisté byli jak Jan Skácel, tak i Jiří Fried.
Jen díky této přetištěné korespondenci se dozvíme velmi zajímavé informace o letních pobytech Jana Skácela a jeho manželky Boženy, které trávili několik let v Třeboni a o básníkově vztahu k jihočeské krajině. V Třeboni si Jan Skácel pronajímal byt paní Luskové na adrese : Hlíník čp.831/II. Tento pobyt mu zprostředkovala překladatelka Milena Honzíková.

První dopis je datován 11.srpna 1984 a byl odeslán z Českých Budějovic.
,,Milý Jirka, dovolili jsme si s Boženkou dovolenou tady v jižních Čechách. Je to tu docela hezké. Rybníky si s mořem nezadají a házejí se v nich kapři velicí jako velryby. Včera večer jsem na ulici málem potkal Bílou paní rožmberskou.“

O čtyři dne později následoval již z Třeboně další dopis :
,,Milý Jirko, pozdravuje tě Bílá paní rožmberská, kterou jsme tady potkali včera večer, a my se k pozdravu připojujeme. Dovolili jsme si malou dovolenou tady v Třeboni. Už jsme jí dávno potřebovali.
Jsou tady rybníky veliká jako malá moře, hráze, blata a východní Němci. Chtěli jsme se podívat do Chlumu, ale v turistickém průvodci jsem se dočetl, že v blízkém Stříbrci se narodil Jan Pilař, a to mně vzalo docela chuť.
v Tom průvodci také stálo, že se v Chlumu scházel se svým přítelem a básnickým druhem Františkem Hrubínem, a byly v něm otištěny dvě básně těch dvou ,,inspirované jihočeskou karjinou“ jedna horší než druhá. U Pilaře mne to ani moc nezarmoutilo, a Hrubínovi dobře tak, měl si najít lepší kamarády.
A tak se raději vypravíme na Zlatou korunu, možná také do tvých rodných Prachatic. Byli jsme v Českých Budějovicích, kde jsme si dali v hotelu U Slunce vyhlášeného třeboňského kapra. Nestál za nic. Zkusíme to s ním ještě jednou tady v Třeboni v půvabném večeřadle U Bílého koníčka. Ale moc důvěry nemáme. Vše je klam. Jinak je tu hezky, plno půvabné staré architektury, všelijaké renesance a selské baroko, avšak z těch domů padá omítka jako na podzim listí ze starých platanů.“

K dalšímu letnímu pobytu v Třeboni se Jan Skácel s manželkou Boženou vydal koncem srpna roku 1985. Na pohlednici s fotografií Třeboně napsal verš, který později tento rozšířil a otiskl v roce 1988 ve sbírce Kdo pije potmě víno :

Nikde tak léto nevoní
jak koncem srpna v Třeboni.
Noc jako černá slípka kvoká
a kvete jako růže pana Voka.

Koncem srpna roku 1986 Jan Skácel Jiřímu Friedovi napsal: ,,Milý Jirko, venku je plačtivé počasí
počasí, a tak mám čas ti napsat. Líbí se nám tu, i když moc dlouhé výlety neděláme, nestačí mně na to dech. A tak spíš posedáváme na hrázích rybníků a úpěnlivě hledíme na vodu. To uklidňuje. Občas nás vyruší plácnutí, kapři vyskakují nad hladinu, místo aby byli rádi, že jsou pod vodou pěkně schovaní.
Včera jsme byli ve Stříbrci, to je dědina, ve které se narodil Pilař Jan. Hezká ves mezi rybníky, Jeník si nezaslouží takové rodiště a Stříbřec takového rodáka.“

Na následující pohlednici si Jan Skácel opět zaveršoval :
Kamaráde, to je zatra-
ceně blahodárná věc
v Třeboni si dáti kapra
a tři piva nakonec.

Stopami literátů.

Básníkův návrat.
( Ivan Sneedorfer : České Budějovice - Suché Vrbné )

Ve starých teniskách
jdu někam po louce.
Louka je zelená,
zlatá je cesta.
Paměť mne vede
jak slepce za ruku.
Už zase za humna
rodného města.

Básník Ivan Schneedorfer se narodil 19.3.1937 v Českých Budějovicích, v dnešním Suchém Vrbném. Po roce 1945 vystudoval v Praze stavební průmyslovku a po ukončení vojenské služby odešel pracovat jako stavební technik do severních Čech. V letech 1962 – 1968 se vrátil zpět do Prahy a v této době začal publikovat v tehdejším tisku, např. v severočeském Průboji, Mladé Frontě a ve sborníku začínajících autorů Divoké víno. Po srpnu roku 1968 odešel s manželkou do Kanady, kde žije až do dnešní doby na poloostrově Tsawwassen v Britské Kolumbii.

Letos už dvacáté
léto je summertime.
A přesto mám tušení,
že v čele průvodu
nastane bušení,
bušení srdce
až vlajku ponesu
k výročí invaze.

V exilu Ivan Schneedorfer publikoval v časopisech Proměny ( New York ) a Obrys ( Mnichov ). Vydal pět básnických sbírek : Básně z poloostrova ( Mnichov 1987 ), Verše léta a zimy ( Paříž, 1989 ), Minipříběhy ( Paříž 1990 ), Pozůstalá vzducholoď ( Paříž 1991 ) a Návrat ( Paříž 1991 ). V devadesátých letech vydal v autorském samizdatu dalších deset svých básnických knih, např. Zelená lhostejnost ( 1992 ), Evropský trojúhelník ( 1995 ), Liduprázdné moře ( 1998 ), Mistři letních nocí ( 1999 ), Tlumené výkřiky ( 2000 ) a další.
Po roce 1989 začal opět publikovat v různých literárních tiskovinách, např. v Literárních novinách, v revui Humus a v brněnském Hostu.
Některé jeho básně byly přeloženy do francouzštiny a publikovány v několika antologiích ( např. Česká moderní poesie, Paříž 1990, překlad Petr Král ). Ivan Schneedorfer také vydal čtyři samizdatové svazky svých básní v angličtině a v prosinci roku 2001 mu nakladatelství Shoreline v Montrealu vydalo knihu anglických veršů s názvem The Silence after Music.
V roce 2002 vydalo pražské nakladatelství Torst výbor z básníkových sbírek pod názvem Básně. Z této knihy jsou také zde uveřejněné ukázky.

Vymýšlím si rád
melodie příběhů,
odkud pluje loď
a kam odjíždí kočár.
Ty melodie létají
jak nad přístavem ptáci...
Pak prohlížím sešity
na piáně pod lampou
a naslouchám řevu
leteckých motorů.
Kde vzít a nekrást,
klasikové, bratři mrtví ?

Na podzim roku 1990 se básník Ivan Schneedorfer po dlouhých letech vrátil zpět do města svého zrodu. Své pocity z této návštěvy zachytil v několika básní, ve kterých se také vracel zpět do doby svého dětství. Vracel se jistě rád, i když si povzdechl :

Dnes už mne neznají
v mém rodném městě
Tak jaký návrat ?

Návrat z výšky ? Jako havran
mávat křídly kolem věže
nebo z tiché vzducholodi
před západem slunce křičet
jak v Zemanově pohádce...

V básni Intermezzo ( ze které je úryvek ) popisuje cestu z nádraží do Suchého Vrbného, kde však v jeho rodném domě bydlí již jiní majitelé...

Druhého října
přicházím k nádraží
rodného města.
Jdu podél budovy
pískově žluté
k nádražní lávce...
Jdu hlavní třídou
jsem v Pětidomí
poznávám mnohé...
Z náměstí vzhůru
a už jsem na prahu
ulice naší...
Ještě pár kroků
a po pravé straně
můj rodný domek...
Jdu dále k domku
za bílou záclonou
zahlédnu pohyb
Na dvoře stojím
dveře se otevřou
paní se objeví
Řeknu kdo jsem
a paní Králová
pozve mne na kávu
Místnosti poznávám
nábytek nikoli
a sebe také ne
V kulatém zrcadle
je cizí tvář
a až ani slovo...

Tolik verše básníka. Ale realita je dosti jiná. Ostatně posuďte sami.
Sedmnáct let od básníkovi návštěvy jsem se o srpnové neděli vydal s jeho knihou v ruce do ulic Suchého Vrbného ( či-li Sucháče ) s jediným cílem – nalézt básníkův rodný dům, případně jeho příbuzné, nebo přátele. Šel jsem Dobrovodskou ulicí směrem ke zdejšímu náměstí a za rohem prodejny jsem v prvních domech po pravé straně začal hledat vizitku s příjmením Král. Prošel jsem ulici až skoro k jejímu závěru a nic. A jako naschvál nikde ani živáčka. Ospalé letní nedělní odpoledne. U skoro posledních domů v ulici jsem se rozhodl zazvonit na první zvonek a hned sděluji svůj dotaz : hledám paní Královou, která zde bydlela v roce 1990 a je to rodný dům básníka Schneedorfera ? Hned zde, a následně i v dalších domech, žádnou paní Královou neznali a o básníkovi nikdy neslyšeli. Jen jedna paní si vzpomněla, že s nějakou Schneedorferovou chodila kdysi do školy. Jednu rodinu Králů jsem našel v ulici nad hlavní třídou. Ale ani zde ani náznak stopy po básníkovi. Asi po čtyřech hodinách jsem prošel křížem krážem celou vrbenskou čtvrť za náměstím. Unaven a žízniv jsem pátrání vzdal. Ráno moudřejší večera.
Hned druhého dne jsem vyrazil do Okresního archivu a po několika málo minutách jsem byl chytřejší. Zkrátka v archivních dokumentech bylo všechno náležité a potřebné.
V kartotéce policejních přihlášek jsem našel přihlašovací kartu s údaji básníkova otce. Jmenoval se Ing. Lev Schneeedorfer a narodil se 14.3.1904 v Hofburgu v Rakousku. Nehledejte město – je to opravdu ten známý císařský Hofburg ve Vídni. Jeho rodiče totiž sloužili u knížete Schwarcenberka a byli zrovna s vrchností ve Vídni. Jinak otec právě narozeného Lva byl příslušný do Černovic u Tábora. V přihlášce je uveden datum 21.12.1942, pražská adresa ( Dittrichova 22 ) a adresa místa nového pobytu v Českých Budějovicích : Gmundská 753 – byt Jana Macha. Za pomoci archiváře Daniela Kováře se dozvídám, že uvedená ulice Gmundská se dnes jmenuje Aloise Kříže a tehdejší číslo popisné 753 má dnes pořadové číslo 24. V kartě je také uvedena manželka Lva Schneedorfera – Milada, roz. Machová a nar. 12.12.1914. Tedy přistěhoval se k tchánovi. V kolonce rodinný příslušníci je zapsáno jméno jejich syna Ivana. O něm se zase více dovídám z třídního výkazu 1.a Národní školy v Suchém Vrbném. Do té přešel z Prahy až 14.6.1944. Další školní výkazy z následujících tříd se v archivu bohužel nezachovaly. Tedy ani nevíme jak dlouho Ivan Schneedorfer do zdejší školy chodil.
Hlavně že se našla adresa básníkova rodného domu.

Velmi
prostý
domeček
má dvě okna
jako oči
dveře ústa
otevřená
dva tři schůdky
po kterých ten
chlapec běhá
sem a tam
a ven a dovnitř
dovnitř ven
aby jednou
někde v dálce
proměnil se
také v starce

Asi za půl hodiny po odchodu z archivu před tímto domem stojím. Má opravdu pořadové číslo 24 ( popisné číslo chybí ), žlutá fasáda ještě voní novotou ale na zvonku jiné příjmení než ty, které hledám. Královi tady opravdu bydleli – potvrzuje starší paní z domu od naproti. Ale básník Ivan Schneedorfer jí je zcela neznámý. Vracím se tedy zpět k domu čp.24 a pokouším se dozvonit. Nikdo se ale neozývá. Naštěstí přichází k sousednímu domu šedovlasý pán a zvědavě se ptá koho hledám. Na moji otázku pokyvuje hlavou a podává mi náležité vysvětlení. Ano paní Králová zde opravdu bydlela, již ta ale nežije a v domě jsou dnes zcela cizí majitelé. A na návštěvu básníka si i po sedmnácti letech stále dobře pamatuje. Byl zde tenkrát se svojí ženou, svým bratrem a s jeho ženou. Po chvíli pochopím, že je to ten soused, o kterém píše básník ve své básni Intermezzo :,, ...pan soused vychází před vrátka zahrádky je jistě zvědavý – rychle mu vysvětlím kdo jsem proč přicházím a už mne vede...“
Po krátkém rozhovoru si s panem Vrbou domlouvám schůzku na podvečer, kdy budeme mít více času na rozhovor. Otázek mám víc než dost.
Scházíme se opět podle domluvy a příjemně si více než hodinu povídáme na venkovní lavičce, i když zamračená obloha věští pořádnou sprchu. Pan Vrba ve svém domku žil od dětství a dobře znal básníkovi prarodiče a jeho matku, stejně tak i tehdy malého Ivana. A znova mi podrobně popisuje setkání s básníkem. Snad se s ním dokonce setkal dvakrát a převzal od něj pro Králů knihu veršů, kterou jim Ivan Schneedorfer věnoval. Se zájmu naslouchá mému čtení veršů a pomáhá mi rozluštit další básníkovi hádanky, jako např. verše z jiné básně : ,,Ulice, která vede až na konec města, ulice, kterou utíkají básníci do polí, je ošklivá i hezká... Žije tu kůň pana Šimka a rozváží mléko. Parkuje tu pragovka, ta nákladní, Fáberova ; pan Fábera má povoznictví a krásnou dceru Milenu...“
Pan Vrba zavzpomíná : ano, ty lidé zde v této ulici opravdu bydleli, pan Šimek měl před válkou německé příjmení...Vzpomíná a vrací se i on rád do dob dávno minulých...,,Dědeček tohoto básníka měl malou čistírnu oděvu a za domem na zahradě měl dílnu. Dokonce vlastnil na dnešní Rudolfovské třídě provozovnu. Mezi ní a svým domem přejížděl na kole, na kterém také vozil velkou bednu s prádlem. Mimo okruh mých otázek mi také pan Vrba zajímavě vypráví o vzniku této čtvrti, v době založení převážně osídlení železničáři, a s humorem zavzpomíná na změny názvu ulice, kde po celý život bydlí a kdy její pravá část patřila do Českých Budějovic a levá do Suchého Vrbného, jeho a i básníkův rodný dům stojí pravé straně...
Rád bych dál poseděl, ale dnes spěchám rychle všechno zapsat do počítače. Snad zase někdy příště nashledanou, pane Vrba, a moc Vám děkuji.
Tak tedy končí hledání jednoho domu, ve kterém jen možná zcela náhodou spatřil světlo světa básník, kterého si naše město jistě právem zapíše do seznamu svých významných rodáků. I když sám Ivan Schneedorfer nebyl v roce 1990 z Českých Budějovic příliš nadšen ( tedy mimo návratu do domu svého zrodu a dětství ). Ostatně to právě nejlépe vyjádřil v další své básni :
U nádraží vystoupíme
z Vrbenského autobusu
Vydáme se k náměstí
a půjdeme pěší zónou
Od snědého podvodníka
koupíme si kávu
Světle hnědá zrnka
vůně nevalné
( Ale je to soukromník
a musíme ho podpořit )
Na náměstí v podloubí
navštívíme hospodu
Dočkáme se úsměvu
nikoli však polévky
( Už je pozdě prosím vás...)

Pane Ivane Schneedorfere, snad to bude příště mnohem lepší. A nashledanou v tom našem ,,Sucháči“. Třeba na zahradě pana Vrby. A dodatečně i když opožděně: všechno nejlepší k Vašemu životnímu jubileu přeje a pozdrav z rodného ,,Sucháče“ do vzdálené Kanady zasílá Jiří Louženský ( a jistě všichni Budějičáci ).
( Otištěno : Forum, 2007, říjen )

09.06.2008 00:00:00



Komentáře

2 komentářů:
  • 18.07. 17:44, Alexander Ugge

    Ivana Schneedorfera jsem velmi dobre znal. Schneedorferovi meli od zacatku 40. let byt v Praze 2 blizko Jiraskova namesti, v miste kde se spojuje Dittrichova ulice s Naplavni ulici. Ja jsem bydlel nedaleko Na Zborenci, pozdeji v Dittrichove a mel jsem pribuzne v Naplavni. S Ivanem jsme chodili do zakladni chlapecke skoly ve Vladislavove ulici. Ivan pozdeji presel do ZS ve Vojtesske ulici (mezi Manesem a Narodnim divadlem). Vidali jsme se casto. V r. 1952 jsme byli spolu a s nasim spolecnym kamaradem Jirkou Vrbou na prazdninovem tabore v Suchdole nad Luznici. Pak jsme se jeste parkrat videli behem Ivanova studia na vyssi prumyslovce. Naposled v r. 1955 nebo 56. Ivan mel nesmirny hudebni talent. Domnivali jsme se, ze se bude stoprocentne venovat hudbe. Asi to takhle bylo lepsi.

  • 18.12. 14:00, Jiří Turek

    Lev se narodil v Hochburgu a ne Hofburgu. Viz moje kniha Černovice rok po roce. Zdravím JiříTurek. Do majetku rodiny Amálie Reichenbach-Lessonitz patřil kromě Lesonic a Bzence ještě velkostatek Hochburg na obou březích řeky Salzach na hornorakousko-bavorských hranicích (v okrese Braunau am Inn), na bavorské straně sousedící s poutním Altöttingem. (Zajímavosti místa: V Hochburgu se narodil roku 1787 skladatel vánoční Tiché noci Franz Xaver Gruber, v Braunau roku 1889 diktátor Adolf Hitler.) Roku 1887 koupili od hraběte Karla Hoyose další sousedící rakouské panství Weilhartforst se zámkem Wanghausen. Obě panství měla lesní charakter s nejvyšším vrcholem 528 m n.m.. U Hoyose začínal jako lesník pozdější černovický důchodní Schneedorfer, potom byl účetním na statku Löwensteinů v rumunském Fontaneli. A potom v Černovicích u Tábora, které koupila hraběnka Amálie 1881. Od 1887 zde byl lesníkem a současně účetním ve Weilhartforstu, protože lesní personál byl bez okolků přesouván mezi všemi statky. Důchodním velkostatku Černovice byl od 1892 do 1932!


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se