Blog jihočeské historie

Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky a tak CARPE DIEM ( užívej dne )

Stopami literátů.

Návraty do rodné krajiny.
( Václav Müller – Velký Bor )

Když jaro pošle vůni
do kraje na zvědy
a nocím novoluní
a lískám jehnědy,
ty jaro neseš ke mně
na rtech a dlaních svých,
ty plodná jako země
a sladká jako hřích... ( Václav Müller – Jaro.)

Při nedávné návštěvně Prahy jsem v Nerudově ulici viděl ležet před vchodem antikvariátu nevzhlednou krabici plnou starších knih s cenou přímo lákavou - jen za pouhých dvacet korun. To už mi stačilo třeba jen k zvědavému prohledání obsahu krabice. Vedle několika titulů českých historických románů jsem skoro až ke konci prohlídky objevil knihu s nic blíže říkajícím názvem Soukromá hájemství. Ani jméno autora – Václav Müller – mi z počátku nic neříkalo. Moudřejší jsem byl až po přečtení údajů na zadní straně knihy a po letmém zalistování v knize, ve které autor barvitým a čtivým prozaickým stylem zachytil vzpomínky na dětství prožité v pošumavské krajině a dobu svého věznění za druhé světové války.

,,Laskavý čtenáři, při četbě těchto mých důvěrných vyznání poznáš, že mají všechny znaky podobných konfesí : Opracoval je synovský cit, který odpouští, láska, která vykupuje, lítost, která osvobozuje, smutek, který balzamuje, soucit, který sbližuje, výčitka, která očišťuje, útěcha, která rozněžňuje, fantazie, která dokresluje a modeluje, pokora, která zušlechťuje, ticho, které medituje, lučavka, která vyluhuje,
a také ždibíček rozumu, který usměrňuje a hodnotí, a ještě menší ždibíček radosti, která nepřestajně rezonuje,
ale mé vzpomínky také hnětlo a dobývalo a interpelovalo všech pět mých fyziologických smyslů...“

Následně jsem v patřičné literatuře získal blíže osvětlující údaje o autorovi. Václav Müller se narodil 6.9.1910 v obci Velký Bor, okr. Prachatice. Ve vzpomínkové knize si dal jméno Havera a rovněž přejmenoval několik okolních vesnic, včetně té své rodné - Nový Důl. Jen na připomenutí – obec Velký Bor se nalézá v krásné lesnaté krajině při cestě z Netolic do Strunkovic nad Blanicí. Nedaleko Velkého Boru je zajímavé a dnes polozapomenuté poutní místo s kapličkou sv.Trojice a s nezbytným pramenem ,,zázračné“ vody.
V první části knihy se autor vrátil do doby svého dětství a dospívání, kdy vzpomíná na své rodiče, včetně odchodu otce na první světové války a neslavného návratu z ní. Otec pracoval jako lesní dělník a rodině žila v těžkých sociálních podmínkách. Vedle vzpomínek na svojí rodinu zachytil autor knihy i životní osudy některých svých příbuzných a přátel, včetně tzv. figurek z prostředí vesnických ,,chudých duchem“ a žebráků.
Po studiu na prachatickém gymnáziu a studoval Václav Müller na přelomu dvacátých a třicátých let na Filozofické fakultě obor čeština a francouzština. Po ukončení studia vyučoval na středních školách v Roudnici nad Labem a v Telči. Zde byl také v roce 1941 zatčen a rok internován ve věznici v Jihlavě. Dobu svého věznění zachytil ve druhé části knihy Soukromá hájemství, a to včetně pracovního nasazení ke konci války v letech 1944 – 1945 a tragických válečních událostí v rodné krajině. Po roce 1945 působil jako pedagog na různých školách v Příbrami, kde také 4.8.1984 zemřel.

,,K soustavnější literární práci jsem se dostal až po svém návratu z gestapáckého vězení v r.1942. Po otřesných zážitcích se mi literární tvorba stala životní potřebou, jejím prostřednictvím jsem se chtěl zachraňovat v pocitech dočasného trvání dějství osobních i národních, hledal jsem zdroj síly a našel jsem jej v tématice, kterou mi nabídl jihočeský venkov. Překvapovalo mne, že v těžkém životě lidí, plném konfliktů mezi dobrem a zlem, žnula jako jiskra v popelu naděje na naplnění snu o spravedlivějším uspořádání světa...“

Václav Müller začal publikovat již v době studia, kdy otiskoval verše v různých studentských časopisech a regionálních tiskovinách ( např. Zájmy Českomoravské vysočiny ). S psaním prózy začal až v průběhu druhé světové války. V próze Svlačec kolem stébla ( 1943 ), Brázda přes kamení ( 1944 ), Smutná ves (1944) a Řešeto času (1946 ) čerpal inspiraci a náměty v rodném selském prostředí. Stejnou tématiku použil i v pozdějším díle – Soukromá hájemství (1969) a Šílení střelci (1973 ). Formu rodinné kroniky má i poslední Müllerova kniha Hledači jistot (1976 ), zachycující širší pohled na proměny česko-německého Pošumaví v první polovině minulého století.
Václav Müller i autorem několika her a próz pro děti, např. pohádky Kapičky Silačky (1946), jazykových příruček a odborných publikací z oblasti metodiky vyučování českého jazyka a literatury.
( Pramen : Autorova předmluva a doslav ke knize Soukromá hájemství. Praha, Mladá fronta, 1969. Lexikon české literatury. 3/I. Praha, Academia,2000, s.373-374 ).

Historky z ražické bašty.

Přiznám se, že můj prvotním záměrem bylo napsat nějakou zajímavost na téma ražické dětství Jaroslava Haška. Po léta jsem totiž měl povědomost o tom, že Jaroslav Hašek v dětství pobýval u svého dědečka Antonína Jareše, jinak baštýře na baště u Ražického rybníka. K této domněnce mně jednak vedlo přečtení jeho Historek z Ražické bašty a jednak kapitola o Haškovi v knize V jejich stopách od rozhlasového redaktora Lubomíra Soukupa. Kniha byla vydaná již v roce 1977 a pan redaktor Soukup byl pevně přesvědčen o tom, že Jaroslav Hašek jako dítě skutečně do Ražic jezdil.
,,Krajinu svého děda i báby Jarešových Jaroslav Hašek znal. A asi dobře. Jezdíval sem jako chlapec na nejkrásnější dětské prázdniny a jako ,,toulavé house“ a neposeda celý kraj pochodil...“
Romanticky krásné a snivé. Pravda asi však bude zcela jiná. A jak již to v životě bývá – i bolestná. Jaroslav Hašek jako malý chlapec nikdy v Ražicích a ani na ražické baště nikdy nebyl...
Pojďme nyní nejprve po proudu času...

Rodiče Jaroslav Haška byli rodáci z jižních Čech. Otec Josef pocházel ze starobylého selského rodu z Mydlovar u Zlivy (n.17.10.1843). Matka Kateřina se narodila 3.11.1849 v Krči u Protivína, jako dcera schwarcenberského baštýře Antonína Jareše a jeho ženy Marie, rozené Kohoutové. Její rodný dům (čp.32) byl vlastně rybářskou baštou pod rybníkem Schwarzeberg. Pro nedostatek pramenů nevíme, zda v této době také její rodiče zde i trvale bydleli, nebo zda matka jen porodila dceru u svých rodičů.
Nic bližšího nevíme ani o jejím dětství. V roce 1866, kdy jí tedy asi bylo 17 let, se seznámila s budoucím manželem. V tomto roce Josef Hašek studoval v Písku a bydlel v domě Jarešových, tedy v době, kdy již byl baštýř Antonín Jareš na pensi. Svatba Josefa a Kateřiny se ale konala až o 13 let později, a to dne 9.9.1879 v Protivíně. Zde tehdy Jarešovi bydleli v domě čp.158 v dnešní Smetanově ulici. Tento dům byl v pozdější literatuře omylem uváděn i jako rodný dům Kateřiny. Po svatbě novomanželé již bydleli v Praze, kde se jim po smrti prvorozeného syna Josefa narodil dne 30.dubna 1883 syn Jaroslav. Někdy v době jeho raného dětství protivínský dědeček Jareš ovdověl a odstěhoval se ke své pražské dceři Kateřině. Podle blíže nepodložené zprávy zde také za tři roky zemřel. Možná, že to byl on, kdo jako první malému Jaroslavovi vypravoval o jihočeské krajině a o životě na odlehlé rybářské baště, ať již to bylo v Ražicích nebo v Protivíně.
Jen malá odbočka z tohoto příběhu. Ještě jednou si Jaroslav Hašek vzpomene na svého dědečka, a to v prvním díle Osudů dobrého vojáka Švejka. Jistě tu pasáž dobře znáte. Švejk je vojenským sluhou u nadporučíku Lukáše a za pomocí kumpána chce ukrást pro Lukáše psa, kterého na břehu Vltavy venčí služka. Ta na Švejkovu otázku odkud je odpoví ,,já jsem z Vodňan“ a Švejk jí zalže, a tvrdí, že je z Protivína synem starého Jareše, který ještě ve věku 68 let stále rozváží pivo. Možná, že opravdu Haškův dědeček Antonín Jareš si jako penzista přivydělával rozvozem piva z místního pivovaru... A pražskému vnukovi o tom vyprávěl....
V roce 1896 Josef Hašek, jinak profesor matematiky a fyziky na soukromé střední škole, zemřel na následky zánětu ledvin. Pozůstalá vdova i se dvěma syny se tak ocitla v těžké životní situaci. Přesto se o prázdninách (snad to bylo v tomto roce) vydala i s dětmi na několika denní cestu do svého rodného kraje. Podle článku významného haškologa Dr.Radka Pytlíka pobývali v její rodné vsi Krči u Protivína, odtud jeli do Vodňan a do Skočic, tam dobrodružně přespali na slámě. Dále jejich cesta vedle do kraje manželova a otcově dětství, a to do Zlivi a Mydlovar, kde žili jejich příbuzní.
Nevím, zda ještě někdy potom podnikla podobnou cestu na jih Čech. Nebo snad tak učinil syn Jaroslav, hledající stopy po životě svého dědečka Antonína Jareše ?
Až po několika letech, a to už jako známý spisovatel, napsal Historky z ražické bašty, které poprvé vyšly v roce 1908 v časopise Veselá Praha. Tedy po dvanácti letech od své prokazatelně první návštěvě rodného kraje své matky. Snad tehdy s ní opravdu byl v Ražicích a opravdu stál v místech, kde stávala dědečkova bašta.. Inu posuďte již sami...

,,Baštýř Jareš byl mým dědečkem. Už dávno jeho kosti i baštýřky Jarešové práchnivý. Jednou jel jsem navštívit staré jeho působiště, ražickou baštu.
Ražická bašta ležela v malebném údolí, kterým protéká říčka Blanice, tekoucí od Vodňan a Protivína. Kolem táhnou se v polokruhu písecké lesy a stará bašta kolem obklopena jest v půlhodinové vzdálenosti vesnicemi Putimí, Heřmaní a Ražicemi.
Dva rybníky byly kolem, ražický a prkovský. Z druhé strany bašty táhla se role a za nimi bílá silnice kolem černého lesa Háje.
Jeden z těch mnohých malebných koutků jižních Čech.A dnes na místo bývalé bašty, kde bývalo tolik veselo, stojí ,,hájnice“. stavení se rozpadává, oknem zalepeným mastným papírem dívá se hajný na hráz, která jeví povážlivé trhliny, a za hrází vidí rybník, jehož horní část proměněna jest v pole, kde čeledín, kráčející za pluhem, vyorává místy kořeny vodních trav, které kdysi šuměly nad hladinou a v
kterých divoké kachny kdy se ukrývaly...
Díval jsem se z hráze na stavení bývalé bašty a tu vzpomněl jsem si na nebožtíka děda, jak mně vykládal o večerech, kdy uvnitř sedávali a vypravovali si, o pytlácké historii, o správci Behaltovi, o řediteli panství, o dutém dubu na hrázi, o čeledínovi a o konci bašty...“

Tolik úvodní Haškova slova k rozsáhlé povídce. Co je z toho opravdu pravda a co fikce, nebo Haškova fantazie ? Nevím, a neumím to v tuto dobu ani posoudit. Dám ale prostor literárnímu historikovi Ondřejovi Kolářovi z Písku, který zcela nekompromisně prosazuje názor, že Haškův dědeček nikdy nebyl baštýřem na ražické baště a toto místo ani Jaroslav Hašek nikdy nenavštívil.
,, Na úvod prosté konstatování: Jaroslav Hašek neznal jižní Čechy ani z doby své základní vojenské služby, neboť tu nikdy neabsolvoval, ani ze svých cest, a také nikdy nepobýval v Ražicích, kde se odehrávají jeho Historky z ražické bašty.
Tato skutečnost je znalcům Haškova života a díla pochopitelně dávno známa; stačí jmenovat haškovské práce Radko Pytlíka nebo doslov Zdeny Ančíka k souboru Satiry a humoresky (Praha 1955). Zde však chci poukázat na tuhý život mylného tvrzení, že Jaroslav Hašek trávíval prázdniny u svého dědečka z matčiny strany na ražické baště. O míře Haškových znalostí jižních Čech snad soudného čtenáře Švejka přesvědčí sám geograficky zmatený průběh českobudějovické anabáze, při jejímž líčení neměl Hašek zřejmě k ruce ani mapu...
V jižních Čechách Jaroslav Hašek až na krátký pobyt v českobudějovických kasárnách po dodatečném odvodu v lednu 1915 nikdy nebyl.
Reálie z jižního Písecka (Protivín, Krč, Putim, Ražice) znal sice Hašek od svého dědečka z matčiny strany, bývalého schwarzenberského baštýře, ale ten se již v době Haškova dětství přistěhoval na penzi do Prahy, kde po třech letech zemřel; Hašek vzhledem ke svému věku ještě nemohl jeho vyprávění plně vnímat a dozvídal se je až později z druhé ruky, z podání své matky. Neexistuje jediný doklad toho, že by tento Haškův děd Antonín Jareš někdy působil na ražické baště, a Jaroslav Hašek jeho vzpomínky z Krče u Protivína teprve ve svých povídkách dodatečně lokalizoval do Ražic.
Pokud jihočeské reálie působí v Haškových dílech autentickým dojmem, pak je to jen potvrzení faktu, že Jaroslav Hašek byl geniální spisovatel.“

Tolik Ondřej Kolář. Má stoprocentní pravdu ? Asi ne. Jaroslav Hašek v jižních Čechách byl v době prázdnin, kdy mu bylo cca 13-14 let. O dvanáct let později napsal Historky z ražické bašty. Určitý základ k těmto příběhům mu mohla poskytnout jeho matka, ostatní může být jen spisovatelova fabulace. Ale asi i v tomto případě bude platit lidové rčení ,,na každém šprochu, je pravdy trochu“.
A co tedy na závěr ? Snad jen stoprocentní souhlas s tvrzením Ondřeje Koláře, že Jaroslav Hašek byl
geniální spisovatel. A to v nejenom v případě Osudech dobrého vojáka Josefa Švejka, ale i Historek z ražické bašty. Plně je doporučuji k vaší pozornosti.




07.06.2008 00:00:00



Komentáře

1 komentářů:
  • 05.04. 17:07, Jan Drdel

    Nechme Haška spát. Byl velkým spisovatelem a žabomyší válka zda byl nebo nebyl v ražicích je dnes, po tolika létech pasé. Kolář je písečák, a ti starší mají na ražičáky pifku, že jim v 19. století vyfoukli nádraží, které se v té době jmenovalo Ražice-.Písek. To některé písečáky, např. zaměstnance a píseckého muzea a historika Práška, přivádí k nepříčetnosti. Drdel


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se