Blog jihočeské historie

Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky a tak CARPE DIEM ( užívej dne )

Stopami literátů.

Kouzlo dopisů Voskovce a Wericha.
( Ladislav Matějka : České Budějovice - Suché Vrbné )

Na jaře roku 2007 vydalo nakladatelství Akropolis pod patronací Nadace Jana a Medy Mládkových první díl korespondence mezi Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Tento doslova literární poklad k vydání připravil prof. Ladislav Matějka, k jehož osobě se ještě vrátím v závěru tohoto příspěvku.
První díl vzájemné korespondence zachycuje dopisy od konce září roku 1945 , tedy od doby, kdy se Jan Werich vrátil z poválečného exilu v USA zpět do Československa. Jiří Voskovec jej následoval přesně rok později, ale po komunistickém puči odešel zpět do emigrace. Po následujících dlouhých osm let je v jejich písemním kontaktu mezera,a to zcela z bezpečnostních důvodů. Po roce 1956 byl kontakt opět navázán a trval až do smrti Jana Wericha v roce 1981. První vydané korespondence zahrnuje období z let 1945 – 1962. Podle slibu vydavatele budou následující léta pokračovat v dalších dílech.

Vzájemná korespondence byla vydána na základě uchovaných dopisů v Gotliebově archivu ( Howard Gotlieb Archival Research Ceter, Boston University ), kde je uložena Voskovcova literární pozůstalost. Zde se nalézají originální dopisy Jana Wericha a některé kopie dopisů Jiřího Voskovce, protože ten si dělal opisy své odeslané korespondence. Jinak také jeho dopisy uchovává pražský Památník národního písemnictví, na kterých jsou také ručně psané marginálie, které však na kopií chybí. Podle slov editora je vzájemná korespondence Voskovce a Wericha jediným pokračováním jejich předválečné literární spolupráce. V jejich dopisech se odrážejí nejen soukromé radosti a starosti, nýbrž jsou v nich rovněž zachyceny jejich úvahy o životě a smrti, jejich filozofie, jejich názory na svět a veřejné dění, a v neposlední řadě i jejich politické úsudky, ať už psány ezopsky, aby unikly cenzuře, nebo otevřeně při Werichových cestách na západ. ( Tolik z úvodu vydání ).

Bylo velice těžké vybrat nějakou vhodnou ukázku z těchto dopisů, při jejichž čtení se jistě čtenář nejenom pobaví ale často má důvod k zamyšlení nad nelehkým osudem obou protagonistů a nad tíživou atmosférou doby, ve které žili. Každého čtenáře hned na začátku čtení textů dopisů zaujmou vzájemná oslovení a titulování.Běžná oslovení křestním jménem s přídavkem, např. Jeníku, drahý Jeníku, milý Jiříku často střídají oslovení velice humorná a originální.
Tak např. Voskovec tituluje Werichova : Paličatý Karabane a přítelíčku. Vážený pane Vystydl. Drahá Kunhuto. Drahý Fiflukes. Milý Bořivoji. Drahý Hidalgo. Suchý čerte. Drahý dezorganizovaný. Milý podivíne. Milý koni. Zvíře. Příšerný kedlubne. Drahý probošte. Drahý vykuku. Můj barokní příteli. Milý šiško. Milý kozle. Drahý Lešetínský kováři. Milý Dienzenhofeře. Drahý pekelníku nebo před-pekelníku. Milovaný tlučhubo. Milý pytlíku. Drahá obludko.Drahý Koperníku.
Ani Jan Werich nezůstává Jiřímu Voskovcovi nic dlužen a oslovuje jej např.: Vážený zaoceánský umělče. Milý puškvorče. Milý člověče. Nesmrtelný losose. Skřítku bez lahve. Obejdo. Drahý otrlý individualisto. Znamenitý jedinče. Mysliteli. Drahý brundibáre. Můj ty pokrokáři. Můj milej človíčku za mořem.

Jen na ukázku např. část z dopisu Jana Wericha Jiřímu Voskovcovi, s datem 25.III.1960 :

,,Mysliteli, píšeš, že ta zasraná ,,Balada“ se zase hraje atd. Když autor přísahá na všechno, co napsal, je vůl. Když autor sere na to, co napsal, je také vůl. Dalo by se tedy říci, že autor sera nesera, přísahaje nepřísahaje, je vůl. Dalo. Ale nebyla by to pravda. Pravda je někde mezi tím a proto často přicházívá, že autor buď sere nebo přísahá na vše, co napsal a přece není vůl !
Jak je to možné, mistře ? Jednoduše. Jest zavalen prostředím. Autoři bývají duše citlivé, tudíž i vnímavé. Nasavše do sebe opar okolí, neb jinak ani nemohou si počítati, podlehnou běhu dění a myšlení v dobré vůli. Ne však na dlouho.
I stane se jim podobně, co stalo se i mně, když jsem ohrnul svůj dolní ret nad dílem naším minulým a zahlédl se jinam. Pak jsem se ohledl a poněkud užasl, když jsem se přesvědčil, že dílo naše minulé jest daleko živější než já, pokud hledím jinam ne zcela objektivně.“

Na závěr tohoto dopisu připsal Jan Werich anekdotu ( s nádechem výsměchu reálnému socialismu ) : ,,Jeden malý pionýrek si dopisuje s malým černochem v Africe. Tak zvaná družba. Píše malý černoušek : Drahý příteli, celý den jím banány a chodím nahý. Odpovídá malý pionýr : Drahý příteli, nic si z toho nedělej. Kdybych já jedl celý den banány, celá naše rodina by chodila nahá.“

Na závěr několik informací o autorovi přepisů těchto dopisů a vysvětlivek k nim. Prof. Ladislav Matějka se narodil 30.5.1919 v Českých Budějovicích – Suchém Vrbném. Působil jako redaktor Lidových novin až do roku 1948. V roce 1946 vydal knihu politických reportáží S mírem po Evropě ( Praha, nakl. Borový ). V roce 1948 získal doktorát na Karlově universitě a ve stejném roce emigroval. O rok později se stal lektorem českého jazyka na universitě v Lundu, v jižním Švédsku. V roce 1954 odešel do Spojených států, kde obdržel místo výzkumného asistenta na Harvardské universitě u profesora Romana Jakobsona. Na stejné universitě také získal druhý doktorát. Od roku 1956 až do roku 1989 byl profesorem ve slovanské katedře michaganské university v Ann Arboru. V roce 1962 zde založil edici ,,Michigan Slavic Studies“, v níž vyšlo zhruba osmdesát knih; mimo jiné anglické sborníky české poesie a prózy, anglické překlady Komenského ,,Labyrintu“, ,,Mastičkáře“ ( spolu se srovnávací studií ), ,,Dějiny české literatury“ od prof.Arne Nováka, bibliografická studie husitského hnutí, studie o českém baroku, sborník k padesátinám Pražského lingvistického kroužku, atd.
V letech 1982 až 1993 redigoval ročenku středoevropské kultury ,,Cross Currents“, v jejímž poradním sboru byli mimo jiné i Milan Kundera, Josef Škvořecký a Czeslaw Milosz.
V současné době připravuje k vydání několikadílnou korespondenci mezi Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. První díl vyšel na jaře 2007 a již v listopadu téhož roku bude vydán díl druhý.

A co úplně na závěr ? Snad jedno moudro pana Voskovce : ,,Oproti srandě pak je humor projevem intelektu, tedy racionální i irracionální ( tudíž imagitivní ) kukátko, průhledítko, brýle, zorný úhel. Lze po něm sáhnout kdykoliv, i tehdy kdy smích je nemožný; ba lze po něm sáhnout i v pláči i utrpení. Proto je tak strašně aktivní a živelně zdravý; proto ( ve vší skromnosti ) naše humorné stanovisko a sloh pomáhalo i lidem v koncentráku, kdy jim jistě do srandy nebylo.
Závěrem tudíž : Sranda přestává, a to bohužel často, humor nikdy. Ztratíme-li smysl pro humor, což se nám bohužel taky stává často, mají z nás srandu ti, co si humor zachovali.“

( Otištěno Forum č.1/2008 )

08.06.2008 00:00:00



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se